Český hrob pod Černým obrem

Untitled_163.jpg
Autor článku: Michael Borovička, Čtvrtek, 12. ledna 2012
Autor fotografií: M.Daniel a J.Kalvoda
„Udělám dva tři kroky…“ vzpomínal účastník expedice Jan Červinka, „a vidím Honzu, jak po sněhovém poli letí dolů... Na zádech měl krosnu s kyslíkovými láhvemi. Její kostra se zaklínila mezi skálu, popruhy se utrhly a on spadl na dno toho komína. Při nárazu se z láhví utrhl ventil a kyslík šel do vzduchu jako pára. Šerpové začali hystericky vykřikovat, že bohové si nepřejí, aby sáhibové šli na Černého obra.“

RNDr. Jan Kounický, CSc., zatím žil, ale jak se záhy ukázalo, měl těžce zraněnou páteř a poškozenou míchu. Ostatní čtyři členové družstva jej stáhli do pátého tábora, odkud před chvílí vyšli. Bylo to jen pár desítek metrů. Uložili jej do stanu a utěšovali, že pro něj přiletí vrtulník. Byla to však jen zbožná lež, do výšky 7900 metrů se v roce 1973 ještě žádná helikoptéra nedostala. Zbývala jen jedna možnost záchrany: snést zraněného do výšky okolo aspoň 6000 m.

Pokusili se o to hned následujícího dne, 22. května, ale bez úspěchu a museli se vrátit do tábora číslo pět. Naděje vyhasla, zraněnému zbývalo jen morfium na utišení bolestí. Ze základního tábora přicházely od lékařů vysílačkou naléhavé výzvy, aby ostatní sestoupili dolů, jinak tam zůstanou také. Přesto však vytrvali, jen někteří sestoupili níže a vystřídali je kolegové. Šestého dne Jan Kounický vydechl naposledy. Bylo mu pouhých pětatřicet let. Jeho hrobem pod jižním vrcholem Makálu, páté nejvyšší hory světa, se stal stan, který před několika dny sám přinesl. Tato krutá ironie osudu přiměla tvůrce televizního filmu, natočeného v Bratislavském studiu Československé televize v roce 1979, aby pro něj zvolili název Vynes na horu svôj hrob. Jana Kounického představoval Jan Kanyza.

Jan Kounický se stal první obětí Makálu a druhým Čechem, který tu zanechal svůj život. První byl 19. června 1874 geolog Ferdinand Stolička působící ve službách Geological Survey of India (viz Záhadná smrt cestovatele Stoličky, L+Z 10/2009).

Expedice s „vědeckou sekcí“

III. československá horolezecká expedice Himálaj 1973 směřující na Makálu (8463 m) však neměla jen sportovní cíle. V letech 1950–1964 byly zlezeny všechny osmitisícové štíty a současně se výrazně rozšířily přírodovědecké poznatky o nejvyšším pohoří světa. Nicméně ještě v roce konání naší expedice bylo možno některé oblasti centrálního Himálaje považovat za bílá místa na přírodovědecké mapě světa. Proto měla horolezecká expedice i svou „vědeckou sekci“, kterou tvořili parazitolog RNDr. Milan Daniel, CSc., a geolog a geograf RNDr. Jan Kalvoda.

Daniel o tehdejší symbióze vědy a sportu napsal: „Horolezectví a věda mají k sobě hodně blízko. První horolezci byli přírodovědci, kteří stoupali do hor, aby poznávali jejich horniny, květenu a zvířata…

V evropských horách se horolezectví dávno zaměřilo téměř výlučně na sportovní výkony. Původní objevitelský charakter zůstal však zachován při výpravách do světových velehor, zejména do hor vysoké Asie, takže všech větších horolezeckých výprav se účastní i vědečtí pracovníci s vlastním výzkumným programem.“

Makálu, poprvé zlezená Francouzi v roce 1955 a známá strmými stěnami i ostrými hřebeny, je považována za jednu z nejobtížněji dosažitelných osmitisícovek. Předvoj československé expedice tvořili právě Milan Daniel, vedoucí výpravy horolezec Ivan Gálfy a lékař Jaromír Wolf, kteří přiletěli do nepálského hlavního města Káthmándú 23. února. S ostatními členy expedice, kteří z Československa do Nepálu dorazili dvěma nákladními automobily, se spojili o čtyři dny později. Dne 26. března se z vesnice Dharán Bazár vydala karavana nosičů a účastníků expedice. Před nimi bylo 260 kilometrů stezek v horkém i zasněženém pralese. Z výšky 300 metrů nad mořem se museli dostat do základního tábora ve výšce 4850 metrů, který založili na jižním úpatí hory.

Šerpové v obtížném traverzu v ledové stěně čs.pilíře Makálu.

Sníh, vichr a mráz

První výškový tábor vznikl téměř současně ve výšce 5900 metrů. Zatímco cesta do tohoto místa představovala především skalní lezení, výstup do „dvojky“ měl již zcela jiný ráz. Horolezci museli sestoupit na ledovec a před nástupem na tzv. československý pilíř, jímž vedla výstupová cesta, museli překonat stometrovou ledovou stěnu se sklonem 60 až 80 stupňů. Zde již bylo poprvé třeba natáhnout fixní lana, umožňující především šerpům postupovat s nákladem do vyšších táborů. Druhý tábor leží mezi ledovcovými trhlinami ve výši 6200 metrů. Úsek z dvojky do trojky je technicky náročnou záležitostí a jeho vybudování trvá týden usilovné práce. Postupuje po ledovcovém „noži“ pilíře až ke skalním pásům, které jej ve výšce asi 6600 metrů přetínají. Tři stany „trojky“ stojí ve velmi exponovaném místě a samotný pohyb kolem nich je lezeckým výkonem.

Budování výškových táborů je nesnadné také kvůli nepříznivému počasí. Ráno bývá jasno, ale práci v terénu komplikuje silný vítr, který sice po poledni utichá, ale vzápětí přichází oblačnost a třeskutý mráz doprovázený sněhovými přeháňkami. Noci bývají jasné a mrazivé. Sníh občas napadne i v základním táboře. Prvního května zavalila třetí výškový tábor mohutná lavina, pod níž zmizely všechny stany, naštěstí prázdné. Mezi čtvrtým a budoucím pátým táborem je technicky náročný lezecký terén. Pohyb v něm komplikuje navíc silný mráz a nedostatek kyslíku. Budování výstupové trasy se však nesmí zpomalit. Blíží se monzun a počasí zřejmě letos už lepší nebude.

Pátý tábor se nachází ve výšce 7850 metrů, kde československý pilíř končí dvěma skalními věžemi. Dvanáctého května vedoucí výpravy Ivan Gálfy oznamuje složení vrcholového družstva, jehož členy jsou ing. Jozef Psotka, ing. Leopold Páleníček a dr. Jan Kounický. Předpokládá, že na vrchol by mohli vystoupit do 18. května. Počasí však horolezcům nepřeje. Šestnáctého května přichází do pátého tábora podpůrná skupina a o hodinu později i útočná trojice. Následujícího dne však duje tak ledový vichr, že už po třiceti minutách pobytu mimo stan hrozí omrzliny. Dne 18. a 19. května se nic podstatného nezmění, jen na krátký čas se vítr zklidní, takže podpůrná skupina může sestoupit. Dvacátého května je vše při starém. Pro vrcholové družstvo se už blíží pátá noc ve výšce 7850 metrů. Horolezci jsou vyčerpaní, ve stanech zmítajících se ve vichřici si nelze ani pořádně odpočinout. Dalšímu podpůrnému družstvu se však i za těchto podmínek podaří vystoupit do tábora číslo pět. Jsou zde nyní nejlepší z nejlepších: Psotka, Páleníček, Kounický, Fiala, Červinka a šerpové Pemba Dordže a Ang Čchumbi.

Dne 21. května 1973 se konečně vichřice mění ve snesitelný vítr, což se stává obvykle před příchodem monzunu. Někdy uklidnění trvá týden, jindy jen několik dnů. Každopádně je to poslední možnost pokusit se o vrchol. Ivan Gálfy volí následující taktiku: všichni se vydají k předvrcholu vysokému 8010 m a sestoupí do sedla mezi ním a hlavním vrcholem, kde postaví jediný stan šestého tábora, v němž přenocují Psotka, Páleníček a Kounický. Ostatní sestoupí do pětky. Následujícího dne tato trojice zaútočí na vrchol. Zdá se, že úspěch je na dosah ruky. Nad pětkou jsou natažena dvě fixní lana a dále budou technické potíže stále menší. Na předvrcholu se československá cesta napojí na japonskou z předchozího roku, a naši horolezci tak budou moci využít i fixní lana, která zde umístili jejich předchůdci.

V základním táboře vládne slavnostní nálada a všichni se shromažďují kolem velkého dalekohledu mířícího na předvrchol. Když se v jeho okuláru objeví tmavé tečky horolezců, všech se zmocní neklid. Proč jsou dosud tak nízko? Celou hodinu se nepohybují a nyní se zdá, že dokonce sestupují. Něco určitě není v pořádku. V poledne se ozve vysílačka z pátého tábora, která potvrdí ty nejčernější obavy: Jan Kounický se zřítil. Žije, ale je těžce zraněn. Teď jej snášejí do pátého tábora…

Úspěchy přírodovědců

Po nehodě a smrti Jana Kounického bylo jasné, že s horolezeckým programem expedice je konec a pokus o dobytí vrcholu Makálu československou cestou skončí nezdarem. „Vědecká sekce“ expedice však byla úspěšnější. Úkolem Milana Daniela a Jana Kalvody bylo sledovat přírodní prostředí v nepálském Himálaji a obohatit dosavadní skromné poznatky o této pozoruhodné krajině, jedné z nejopuštěnějších na světě. Kromě výškových táborů na československém pilíři účastníci expedice zřídili také čtyři tábory pro přírodovědeckou skupinu, z nichž nejvyšší se nacházel v 5400 m, a stal se tak nejvýše položeným pracovištěm ČSAV. Geolog a geomorfolog J. Kalvoda zkoumal nezaledněné části údolí Barun, parazitolog M. Daniel sbíral biologický materiál. Zpracování preparátů z drobných hlodavců a parazitů bylo ve velehorských podmínkách velmi obtížné. Oba vědci se rozhodli vystoupit výš, až na Horní Barunský ledovec, který dosud nebyl středem pozornosti horolezeckých expedic, a dosáhli jeho vrcholu ve výšce přes 6000 m. Jan Kalvoda jindy spatřil a zdokumentoval podivné stopy, o nichž šerpové tvrdili, že patří sněžnému muži. Oba přírodovědci museli mít také horolezecké zkušenosti – spolu s ostatními členy výpravy vystoupili na pět šestitisícových vrcholů. Ostatně Milan Daniel se předtím zúčastnil dvou československých výprav do Hindúkuše. Jan Kalvoda byl aktivní horolezec se zkušenostmi v evropských velehorách, který se v roce 1969 zúčastnil studentské expedice Elborz-Zagroz do Íránu.

Smůla až do konce

Černý obr na svůj vrchol Čechy a Slováky v roce 1973 nepustil. A problémy je provázely i na zpáteční cestě. Nejprve vedoucí výpravy Ivan Gálfy onemocněl zápalem plic a nosiči jej museli složitě snášet dolů, než je vystřídal vrtulník. V rozmoklých pralesích smáčených monzunovými dešti horolezcům a vědcům ztrpčovaly život záplavy pijavic. Během zpáteční cesty narazil na indickém území do avie místní kamion a proměnil ji v hromadu šrotu, přičemž dva účastníci utrpěli těžká zranění. Nešťastná výprava dorazila do Prahy 16. července 1973.

Češi a Slováci se však nevzdali. O tři roky později účastníci další výpravy výstup jižním pilířem dokončili. Hora si však opět vybrala svou daň, když jeden z dvou pokořitelů vrcholu Karel Schubert při sestupu zahynul. Od té doby už nikdo obtížný výstup československým pilířem nezopakoval.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články