Český diplomat na dvoře sultánově

122-004.jpg
Michael Borovička, Úterý, 1. červnaec 2008
Šestnácté století bylo sice věkem převratných námořních objevů, jenže Středoevropany zajímaly jiné věci: potýkali se s náporem Osmanské říše.

Jejich „zásluhou“ se země Koruny české staly roku 1526 součástí habsburské monarchie.

Na druhé straně stýkání a potýkání trvající desítky, ba stovky let nutilo Habsburky s Turky také diplomaticky jednat. Dalším důsledkem tureckých válek byl do té doby nevídaný zájem o islám.

Diplomatická poselstva

Mírová smlouva uzavřená roku 1568 s Osmanskou říší v Edirne značně zlepšila postavení vyslanců v Cařihradě, které nyní Turci nemohli v případě vypuknutí nepřátelství uvěznit. V prvním období byli vyslanci často cizinci, zejména Nizozemci. Od 70. let 16. století byli vybíráni z dvorské šlechty pocházející z alpských zemí monarchie. První český šlechtic se stal vyslancem u Vysoké porty až v roce 1616. Byl to zkušený cestovatel a diplomat Heřman Černín z Chudenic. Ale již dříve se poselstev Češi účastnili v méně významných funkcích.

Poselstvo, o jehož složení rozhodoval vyslanec, mívalo padesát až šedesát členů. V čele vyslancova dvora stál hofmistr. Vyslanec měl jako služebníky k dispozici čtyři pážata, vybíraná ze šlechtických rodin zpravidla z rakouských zemí. První českou prací pojednávající o islámu byl spis Václava Budovce z Budova, jenž v letech 1578–1581 plnil funkci hofmistra diplomatického poselstva v Cařihradě. Počátky života tohoto významného českého šlechtice jsou poněkud nejasné.

Víme, že se narodil v roce 1551 a že byl synem Adama z Budova.

Absolvoval studium na několika evropských univerzitách a byl na vychování na různých panovnických i šlechtických dvorech. Procestoval Itálii, Německo, Francii, Anglii, Dánsko i Nizozemsko. A tak není divu, že tento světaznalý a zkušený mladý muž byl jmenován do významné funkce v císařském poselstvu, v jehož čele stál rakouský šlechtic Jáchym ze Sinzendorfu, jenž měl v Cařihradu vystřídat dosavadního vyslance Davida Ungnada.

Nejsnazší cestu z Vídně do Cařihradu představoval mohutný tok Dunaje. Poselstvo vyplulo na lodích z Vídně 10. 11. 1578. Udělalo si zastávku v Komárně, Ostřihomi a Budíně, kam dorazilo 17. listopadu. Václav Budovec jako hofmistr se odtud vydal s tureckou poštou na koni, aby byl v Cařihradu první, což se mu podařilo 30. listopadu.

Budovec strávil v sídelním městě tureckých sultánů čtyři roky, během nichž poznal toto město opravdu detailně. Jeho zájem se však nesoustředil na přírodu, krajinu, lidi a jejich způsob života, nýbrž na náboženství. Naučil se nejen turecky, ale i arabsky.

Zatímco ostatní členové poselstva se oddávali poněkud veselejšímu životu ve čtvrti Galata a stýkali se s mnichy a cizími obchodníky, Budovec se setkával s Turky, kněžími různých církví, ale i s řeckými, italskými a albánskými poturčenci, s nimiž vedl náboženské polemiky, o nichž si v latině činil zápisky.

Po návratu domů na základě svých poznámek napsal a vydal polemický spis namířený proti muslimům a jejich víře, jenž nazval „Anti-alkoran, to jest Mocní a nepřemožitelní důvodové toho, že Alkoran Turecký z ďábla pošel, a to původem Aryanů s vědomým proti Duchu Svatému rauháním“. Budovec očekával, že válka s Osmanskou říší opět vypukne a že během bojů mnozí křesťané padnou do zajetí. Svým spisem je chtěl povzbudit, aby nepropadli malomyslnosti a neodpadli v takové situaci od křesťanské víry. Budovcův Anti-alkoran není v pravém smyslu slova cestopisným dílem, nýbrž náboženským polemickým spisem, přesto však představoval první informaci od českého autora o islámu, i když vzhledem k napjaté situaci pochopitelně velmi tendenční a zkreslenou: „Vychvaluje Boha od skutků jeho,“ psal Budovec, „aby sobě posluchače zejskal, tak aby med jedem přikryl a trus myší s pepřem smísil; též chválí svůj Alkoran, že od Boha z nebe dán, a kteří podle něho živi jsou, že se dostanou do ráje, kde všelijaké rozkoše tělesné od jídla a pití, též i pěkný fraucimer míti budou.

Titulní strana Anti-alkoranu z roku 1614.

A to jest základ, cíl a konec víry Mahometovy, aby tudy tělesné lidi zvábil a tou zmínkou o Bohu a věčném životu docela od víry o Bohu a od naděje života věčného odvedl.“ Budovcův spis, napsaný v roce 1593 a po úpravách tiskem vydaný roku 1614, nevyniká obratnou stylistikou. Autor nevnesl ani nové světlo do pochopení problému tureckého nebezpečí.

Ostatně takový cíl si ani nekladl. Budovec zcela záměrně odmítá ve svém spise líčit reálie turecké kultury, chce však vynést na světlo světa „duchovní podvody“ Turků. Přiznává islámu některé navenek dobré prvky, jako jsou zbožnost, střídmost, almužny, které však bez pravé víry v Krista nemohou vést ke spáse. Debaty s odpadlíky od křesťanské víry, s nimiž v Cařihradu hovořil, v něm zanechaly hluboký dojem. Věnoval jim celou kapitolu, v níž poukazoval na jejich pokrytectví. Vyvodil z toho dodnes platnou pravdu, že poturčenec je horší Turka.

Z Cařihradu na popraviště

Václav Budovec bohužel o svém cařihradském pobytu a o svých cestách po Evropě skutečný cestopis nenapsal. Význam tohoto muže ale nespočívá v jeho literárním díle. Tento český šlechtic, člen Jednoty bratrské, patřil k předním odpůrcům protireformační politiky v Čechách. Po návratu z Osmanské říše se stal apelačním radou. Roku 1607 byl povýšen do panského stavu. Měl lví podíl na formulaci Rudolfova Majestátu z roku 1609. Když v roce 1618 vypuklo v Čechách stavovské povstání, stal se členem direktoria, které zvolilo Fridricha Falckého českým králem. Ten mu svěřil úřad královského komorníka a prezidenta apelačního soudu. V roce 1620 měl vést české poselstvo do Cařihradu, ale tento úkol vzhledem ke svému vysokému věku odmítl. Po bitvě na Bílé hoře zůstal v Praze, kde měl za úkol chránit korunovační klenoty. Byl zatčen a 21. června 1621 se ocitl mezi oběťmi staroměstské exekuce. Kat Mydlář jej sťal jako druhého, těsně před jiným velkým českým cestovatelem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články