Česká nemocnice v Ugandě

16-000.jpg
Josef Donát, Pátek, 29. prosince 2006
Sedmého května 2006 byla v rámci projektu Arcidiecézní charity Praha slavnostně otevřena Česko-ugandská nemocnice ve městě Buikwe v Ugandě. Je to první nemocnice v rovníkové Africe postavená za české peníze, se zařízením, přístroji a materiálem z České republiky. Vzniklo tak zařízení s padesáti lůžky s cílem hospitalizovat, rodit a operovat. Toto humanitární dílo je další krok k naplnění afrického snu.

Všechno začalo o tři kilometry dále, ve vesnici Kikube, kde byla 2. února 2002 otevřena první česká škola v Ugandě, postavená z prostředků Arcidiecézní charity Praha. Tady dostala reálnou podobu myšlenka založit pro adoptované děti a jejich rodiny nemocnici a setkala se s mimořádným zájmem místních lidí. Právě lékařská péče je převážné většině adoptovaných dětí, kterých jsou v bližším či vzdálenějším okolí Buikwe již čtyři tisíce, zcela nedostupná. Buikwe jsme pro českou nemocnici vybrali proto, že zde již jedna nemocnice existovala a byla tu i elektřina a železnice. Plánovali jsme, že v první etapě bude mít nemocnice kromě ambulantního oddělení porodnici a dětské oddělení, včetně dětské chirurgie. Pracovat budou čeští, slovenští i ugandští lékaři. Ve druhé etapě by mělo být dostavěno oddělení pro chirurgii a interní medicínu dospělých a oddělení infekční. V projektu se v budoucnu počítá i se školou pro porodní asistentky.

Nemocnice na kraji města

Do Buikwe jsme přijeli z okresního města Lugazi prašnou Buikwe Road. Hned na začátku města u cesty byla za hustým živým plotem skryta soukromá nemocnice, jestli se tak dají nazvat čtyři přízemní domky bez zasklených oken, vody a bez odpadu. Horší zdravotnické zařízení jsem dosud neviděl. V průčelním domku byla čekárna, ambulance a operační sál. Nábytek byl v žalostném stavu a všude panoval neuvěřitelný nepořádek. Na rozvrzaných policích z hrubých prken se válely léky a rozházené desky s dokumentací. Lékařskou ordinaci připomínaly jen digitální teploměry a fonendoskop, které jsem zdejším lékařům přivezl už před časem.

Ve druhém domku byla laboratoř a zároveň zubní ordinace. Jako zubařské křeslo sloužila ubohá dřevěná židle. Ve třetím stavení jsme našli porodní sál a čtyři místnosti pro pacienty. Jedno nevzhledné lehátko na vysokých nohách – to byla porodnická postel. Světlo tu bylo jen jedno: obyčejná stolní bakelitová lampička. Vzdálenou souvislost s porodnictvím dokazovala váha na novorozence, stetoskop, chirurgické rukavice v krabici a stojan s infuzní lahví. Nic víc tady nebylo. Za nemocnicí stál hliněný kurník a dva turecké záchody, jeden pro personál a jeden pro pacienty.

V nemocnici pracovali jen dva lékaři, bratři Herbert a Moses, dvě porodní asistentky a tři sestry. Za jedno vyšetření dostávají lékaři v přepočtu asi 15 Kč, řada pacientů však platí ovocem, rybami či slepicemi. Obdivoval jsem zručnost dvou mladých porodních asistentek, Damali a Suzan. V otřesném prostředí dokázaly rodit děti a řešit komplikace s krvácením či neodlučováním placenty. Rozuměly porodnictví víc než oba lékaři. I doktoři ale byli zruční: odoperovali zdarma kýlu i dvěma dětem z projektu Arcidiecézní charity Praha Adopce na dálku na místě, které operační sál připomínalo jen nápisem na dveřích.

Kde hledat odbornou pomoc?

S oběma bratry jsem se spřátelil a oni mě nechávali v nemocnici bydlet. Poznal jsem, co to je žít tak, jak žijí domorodci: mít jediný kanystr vody na den, holit se nad střepem zrcadla, zubní kartáček oplachovat v bakelitovém kelímku, ze kterého jsem pil kávu. Spal jsem v místnosti bez stropu a s děravými dveřmi. Moskytiéru nebylo ani kam zavěsit.

Jedna z prvních cest z Buikwe vedla do státní nemocnice v Lugazi. Chtěli jsme vědět, jaký je rozsah a úroveň péče v nemocnici a zda by odtud přicházela v úvahu pomoc při řešení závažných případů. Našli jsme typickou tropickou nemocnici asi s deseti přízemními pavilony. V každém z nich leželo kolem pětadvaceti pacientů. Nemocnice nemá vlastní prádlo, povlečení ani přikrývky a nemocní mají jen to, co si s sebou přinesou. I stravu jim nosí příbuzní.

Poporodní oddělení nás celkem mile překvapilo. Matky měly děti zabalené do čistých barevných šátků. Otřesně vypadal jediný operační sál nemocnice. Nebyl tu anesteziologický přístroj a operační stůl pamatoval zřejmě ještě druhou světovou válku. Všude byl neuvěřitelný nepořádek. Najít něco funkčního ve změti nástrojů, kanyl, hadic, trubek a různých věcí se rovnalo zázraku. Zelené operační prádlo bylo schumláno v obrovské zelené kouli, z níž si každý vytáhl to, co potřeboval. Interiér nemocnice, její vybavení i personál mě přesvědčily o tom, že tady bychom v krizové situaci asi pomoc nenašli.

Jiný kraj, jiné nemoci a jiní pacienti

Museli jsme samozřejmě vědět, jaké nemoci jsou pro tropy specifické a které z nich se vyskytují právě v dané oblasti. Zjistili jsme například, že je tu kolem sto dvaceti až sto padesáti porodů za měsíc a pětina z nich končí císařským řezem. Mateřská úmrtnost v Ugandě je vysoká, uvádí se o něco víc než 0,5 procenta. Příčinou úmrtí matek je nejčastěji vykrvácení z dělohy. Průměrný počet dětí se v Ugandě pohybuje kolem sedmi až osmi. I dětská úmrtnost je značná. Ženy mívají děti v krátkých intervalech za sebou a ty pak umírají na podvýživu a nedostatečnou péči. Přesto každým rokem přibývá v Ugandě milion dětí. Bohužel často trpí poruchami výživy, anémií, průjmovitými onemocněními, záněty průdušek a především malárií.

Nejožehavějším zdravotním problémem stále zůstává HIV a AIDS. Dnes už asi nikdo nespočítá, kolik lidí vlastně na AIDS v Ugandě zemřelo a kolik sirotků po nich zůstalo. Na konci roku 2005 se uvádělo, že se výskyt HIV v dospělé ugandské populaci zastavil na 6,5 procenta. I když lze o přesnosti tohoto čísla pochybovat, naznačuje výrazné zlepšení oproti 18 procentům zveřejněným v roce 1990.

Ruku v ruce s HIV a AIDS jde tuberkulóza. Závažné je, že až polovina nemocných tuberkulózou je HIV pozitivních. Svoji nemoc často tají a umírají „raději“ na tuberkulózu než na AIDS. Je to přijatelnější pro ně samé, pro jejich rodinu i pro veřejnost.

Zdařilý konec

Sedmého května tedy přišel slavnostní den. Poslední přípravy k otevření Česko-ugandské nemocnice v Buikwe vrcholily. Pouhé dva dny předtím bylo zprovozněno sociální zařízení pro VIP návštěvy. V posledních dnech hodně pršelo, a tak slavnostní otevření nemocnice provázely obavy z počasí. Probudili jsem se však do slunečného dne.

Otevření se zúčastnili tři ugandští biskupové, papežský nuncius, ugandský ministr zdravotnictví, zástupce královské vlády, předseda krajské samosprávy, starostové, kněží a samozřejmě mnoho místních lidí a dětí. Přijeli také zástupci Ministerstva zdravotnictví České republiky a českého velvyslanectví v Nairobi.

Kardinál Miloslav Vlk přestřihl pásku a odhalil pamětní desku. Také vysvětil všechny místnosti nemocnice a sloužil mši na nádvoří. Projevy byly proloženy kulturními vystoupeními místních dětí a nadšeni byli všichni.

Bylo to naplnění afrického snu? Pro začátek jistě, nabízí se však všudypřítomné ale. Co všechno zbývá ještě domyslet a udělat, aby nemocnice začala pracovat se spolehlivým a sehraným českým týmem se všemi potřebnými přístroji, materiálem a léky? To všechno bude stát ještě mnoho úsilí, času a peněz. Proto bychom měli využít této příležitosti a ukázat, že i Česká republika může v něčem být příkladem, inspirací a partnerem. Byť by to byla jen oblast zdravotnické, vzdělávací a humanitární pomoci v jedné malé zemi rovníkové Afriky.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články