Bhútánské „HDŠ“

088-000.jpg
Michal Kubal, Úterý, 1. červnaec 2008
Bylo to jako zjevení z jiného světa. Naše džípy se tři hodiny šplhaly po neuvěřitelně rozmlácené cestě, plné výmolů (jedna z hlavních dopravních tepen v zemi).

Už jenom let do Bhútánu je zážitkem. Před pár roky jsem sice opouštěl jiné letadlo na jiném letišti po skluzavce nouzovým východem, i tak byl let sevřeným údolím nad bhútánskou metropolí Thiampu jedním z nejmrazivějších (a nejúžasnějších) pohledů, jaké jsem ve vzduchu viděl. Ne nadarmo se na zdejší letiště odváží jenom místní piloti. Konce křídel se nesou pár desítek metrů od strmých srázů údolí, člověk má pocit, jako by měly každou chvíli srazit větve stromů, které tam rostou.

Nic se ale nestane a letoun sedne měkce na ranvej a zamíří k budově letiště. Vypadá jako malý buddhistický chrám. Imigrační úředník nosí sukni. A pod ní černé podkolenky, jaké mívají fotbalisti. Je to bhútánský oděv a jeho nošení mužům předepisuje tradice. Kdo ho nemá, jako by se vyřazoval ze společnosti, v každém případě nemá šanci pomýšlet na zařazení do vládnoucí třídy.

Tradice, to je slovo, které v Bhútánu uslyšíte nejčastěji. Právě tradice dává tomuhle zapadlému království unikátní atmosféru. Člověk se tu sice pohybuje jakoby otrávený nadmořskou výškou, celou dobu unavený, v polospánku, ale vše mu vynahradí zdejší lidi – přátelští, hrdí, ale také přirozeně moudří.

089_001_jpg_48fc550a05.jpg

Jak změřit štěstí

Na celém světě měří úspěšnost země hrubým národním produktem. Tady před deseti lety ve svém projevu bhútánský král uložil vládě zkoumat i štěstí svého lidu.

Od té doby zdejší vědci sestavují metodologii, jak veličinu přesně měřit. Když jsem se na to ptal úřednice na ministerstvu turistiky, snažila se to vysvětlit: „Je to otázka přiměřenosti, harmonie, ne toho, která veličina je důležitější. Prostě je důležité, jestli jsme spokojení, jestli máme dost škol, jak se vede naší přírodě. Nelze jenom sledovat růst hospodářství.“ Statistiky zatím ukazují, že se zdejším vládcům daří. Když naposledy OSN zkoumalo štěstí obyvatel různých států světa, Bhútánci triumfovali. Pětačtyřicet procent z nich označilo svůj život za velmi šťastný, dalších padesát dva procent za šťastný. Pro srovnání: Spojené státy mají 33krát větší HDP na jednoho obyvatele. Svůj život za velmi šťastný označilo o třetinu lidí méně než v chudém himálajském království.

Hrubé národní štěstí vypadá jako bláznivý rozmar panovníka, ve skutečnosti je to ale přesná definice politického programu.

Ještě jedno slovo kromě tradice se totiž v Bhútánu skloňuje nebývale často: změna. Bhútán je na historické křižovatce – je nutné zemi modernizovat, ale zároveň jí zachovat tvář. Bhútánci jsou v posledních letech vystaveni nebývalému tlaku okolního světa. Země se otevírá a lákadla globalizované planety ohrožují tradiční hodnoty.

090_000_jpg_48fc550a09.jpg

Vybíravá země

První turisty pustila vláda do země před padesáti lety. Dodnes musí každý platit v přepočtu 3000 korun na den. Zdánlivě hodně, ale za tuto částku turista dostane ubytování, jídlo, dopravu i průvodce. Počet návštěvníků země ale přísně omezuje – je jich pár tisíc ročně. Úřednice na ministerstvu turistiky to obhajuje, že nestanovuje umělé limity, že je to určené kapacitou země: „Naše politika se nese ve znamení kvality na úkor kvantity. Jsme malá země s malým počtem obyvatel a nemůžeme si dovolit pustit do země masy turistů.

Jezdí k nám sice míň lidí, ale jsou vzdělanější, zcestovalejší, a proto víc chápou naši kulturu.“ Země zatím odolává moderním svodům. Televizi tu povolili před deseti lety – kvůli fotbalovému mistrovství světa ve Francii. Třeba hudební MTV nebo wrestlingové kanály ale vláda zablokovala – podle ní neměly dobrý vliv na mládež.

Rozmach internetu a mobilů ale zastavit nemůže a zvonění telefonů už zaznívá i v odlehlých klášterech v horách. Bylo opravdu zvláštní vidět telefonovat mnicha, který nám pár minut předtím vykládal, jak používá bič na zjednání disciplíny mezi třiceti svěřenci v klášterní škole.

V jiných záležitostech Bhútán předběhl i západní země. I český parlament se baví debatou o zákazu kouření. Království to vyřešilo radikálně: je jedinou zemí na světě, kde platí absolutně. Na ulici jsou kuřáci sice ještě k vidění, ale už jsou spíš v postavení psanců.

Asi třicetiletý muž s cigaretou v podloubí jednoho z domů v metropoli Thimphu nám vysvětlil, že za kouření problémy s policií nehrozí. Trestný je prodej tabáku, hrozí za to obrovské pokuty, prodejce dokonce může ztratit licenci. I tak se ale na černém trhu od známých cigarety dají sehnat.

Mezi dvěma potáhnutími z cigarety ale zákaz kouření spíš chválil: „Je to dobré hlavně pro mladé lidi, už není tak lehké začít. A zákaz funguje i na mě, v podvědomí. Když jsem nedávno byl v zahraničí, ani tam jsem si v restauraci nezapálil.“ Jiné výdobytky moderní společnosti ale bhútánští vládcové odmítají.

Třeba jediný semafor v zemi tu odmontovali po pár týdnech – příliš stresoval zdejší řidiče.

092_000_jpg_48fc550a13.jpg

Co s pokladem?

Radikální změny postihly i bhútánský národní poklad.

Když království vstupovalo v 70. letech do OSN, král sepsal seznam národních symbolů. Národním sportem nemohlo být nic jiného než lukostřelba. Skupinky střelců jsou k vidění na jakémkoliv plácku, který má výhled na 150 metrů, ale i na národním stadionu. V Bhútánu lidé málokdy chodí do hospody, potkávají se tu na lukostřeleckých závodech – těch oficiálních, ale i neformálních, kdy soutěží třeba o alkohol nebo pár drobných.

„On to vlastně ani není sport, je to spíš společenská událost, která je do kořenů spjatá s našimi dějinami. Je to rituál, meditace, se níž souvisí mnoho tradic,“ vypráví se zaujetím asi čtyřicetiletý muž s brýlemi.

Jigme Drukpa vypadá nenápadně, v bhútánské společnosti má ale zhruba takové postavení jako v Česku Karel Gott. Je jediným zdejším zpěvákem, který vydává nahrávky v zahraničí. Nedávno se vrátil z turné po Evropě. Za část peněz si koupil nejmodernější luk, dovezený až za Spojených států.

Lidé tady vůbec rádi nakupují západní výrobky. V Bhútánu žije třetina lidí pod hranicí chudoby a musí si vystačit s míň než patnácti korunami na den, ale i tak se ale najde dost lidí, kteří nastřádají víc než tisíc dolarů, aby si koupili nejmodernější kompozitové stroje vyrobené z uhlíkových slitin.

Obchod s dovezenými luky funguje v Thimphu už tři roky. Majitel musel zaměstnat dokonce dva pomocníky. Zákazníci si tu můžou vybrat nejmodernější kousky dovezené většinou ze Spojených států, za cenu od 500 do 1500 dolarů – tedy od 8 do 24 tisíc korun. Sotva asi existuje výmluvnější důkaz, jakou je lukostřelba pro Bhútánce vášní.

Mezi lukostřelci se teď rozhořela malá válka. Po staletí tu stříleli z klasických, bambusových luků.

S ním musí střelec nejdřív zamířit, teprve potom natáhnout tětivu a okamžitě střílet. To dovezené, uhlíkové luky mají složitý systém kladek. Ten umožňuje střelci držet tětivu bez námahy napjatou, teprve potom může zamířit a střílet. Invaze dovezených luků je tak obrovská, že tu dokonce začali pořádat dva druhy turnajů – ty tradiční a ty pro střelce s uhlíkovými luky.

Lukostřelba je součástí národního dědictví, představuje ale pro Bhútán také jednu z mála šancí na mezinárodní uznání. Zdejší lukostřelci se dokonce poohlížejí po olympijské medaili.

090_001_jpg_48fc550a0e.jpg

Demokracie je nedůstojná

Otevírání světu ale přináší i nebývalé problémy. Národní odvětví se musí vyrovnávat s nebývalou konkurencí. Sami jsme viděli, že bhútánští chlapci už netráví chvíle mezi vyučováním střelbou z luku – hráli volejbal.

I král (studoval v Británii) sestavil před pár lety fotbalový tým ze svých bodyguardů. Zdejší strážci tradic bijí na poplach – s lukostřelbou se začíná ve chvíli, kdy je sportovec schopný napnout tětivu. A v té době už můžou mladí dávno vyznávat jiný sport. Počet mladých lukostřelců opravdu klesá.

Bhútán ale řeší jiné, zásadnější změny. Nedávno se docela netradičně dostal do centra pozornosti světových médií. Stal se nejmladší demokracií na světě.

Stejně jako jinde na světě provázela tento přechod nespokojenost s panovníkem. Tady ale z úplně opačného důvodu. V Bhútánu demokracii nezavedla žádná revoluce. Byl to král, který svým poddaným tento systém vnutil.

„Král se rozhodl, a ať se nám to líbí, nebo ne, budeme mít demokracii. Teď bude na nás, abychom si poradili s mocí, kterou nám Jeho Veličenstvo dává, a abychom se snažili pokračovat v započatém díle,“ komentoval to jeden z kandidujících politiků, šéf zdejší pošty. Opravdu bylo jenom málo Bhútánců, kteří přechod k vládě lidu vítali. Dávali za příklad sousední Nepál a násilnosti kolem voleb nebo korupci v sousední Indii, nejlidnatější demokracii světa.

Pro Bhútánce je demokracie něco nedůstojného, co by mělo nahradit vznešenost a moudrost milovaného krále.

Bhútánci dávali králi najevo, jak moc se jim jeho rozhodnutí nelíbí. Naposledy při zkouškách na volby, když si měli vybírat mezi stranami označenými náhodně barvou. Drtivě vyhrála žlutá strana. A žlutá je v Bhútánu symbol krále.

Lidé ale měli svého panovníka tak rádi, že parlament nakonec zvolili. Jejich země vstoupila do nové etapy dějin. Možná tím skončí část kouzla, možná to pro himálajské království bude znamenat konec starých časů. Vstupují do toho s jednou výhodou – budou mít nejvzdělanější parlament na světě. Král do ústavy prosadil paragraf, že kandidovat může jenom člověk s univerzitním vzděláním. Pro srovnání – v Česku by byl z voleb vyřazen každý sedmý ze současných poslanců.


Bhútán? Kde to je?

Stovky let nevěděl o Bhútánu téměř nikdo. Jenom občas sem zabloudil nějaký mnich z okolních zemí. Bhútán jako jednotná země vznikl v 17. století, tehdy se spojilo mnoho malých panství. Co bylo předtím, je zahaleno tajemstvím. Jisté je, že první lidé sem přišli 2000 let před Kristem, v době, kdy v Británii dokončovali Stonehenge a kdy v Evropě člověk ochočil koně. Bhútán se začal otevírat světu v padesátých letech. Král se poučil z osudu severního souseda. Nechtěl, aby se jeho země stala stejně jako Tibet terčem invaze Číny nebo Indie. Země se začala zapojovat do mezinárodního systému, postupně začala komunikovat s okolním i vzdálenějším světem.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články