Běželi jsme s Tarahumary

78-79.jpg
Autor článku: Milan Daněk, Čtvrtek, 8. Srpen 2013
Autor fotografií: archiv autora
Indiány Tarahumary a jejich unikátní tradiční způsob běhu proslavila kniha amerického publicisty a běžce Christophera McDougalla Zrozeni k běhu. Minulý rok se jejich závodu dlouhého 80 kilometrů (!) zúčastnila i česká výprava. Jak dopadla v porovnání s domorodci, kteří běhají v sandálech vyrobených z pneumatik a v tradičních sukních?

„Opravdové Tarahumary neuvidíš, dokud se ti sami neukážou.“ V tom má kniha Christophera McDougalla pravdu. V roce 2011 jsme se díky ní vydali do Měděného kaňonu v Mexiku, abychom viděli proslulé indiánské běžce a jejich amerického přítele, běžce Micaha Truea zvaného Caballo Blanco. Procestovali jsme několik vesnic a nakonec nás domorodci odkázali na město Urique, kde se každoročně koná Caballo Blanco Ultramaraton. Tam se prý dozvíme nejvíc.

Do Urique přijíždíme velkou oklikou autem. Miguel Lara, loňský vítěz závodu, který se zde koná každou první neděli v březnu, bydlí prý nedaleko. Stoupáme nekonečně klikatou cestou zhruba tisícimetrovým převýšením srázu kaňonu Urique a pokračujeme dalších 10 kilometrů na ranč Maria Munoze Lopeze. Tento Mexičan je úzce spjat s tradičním běháním místních domorodců, je vlastně novodobý trenér indiánských běžců. Ukazuje nám potní chýši, kde probíhá před každým důležitým závodem tradiční obřad duchovního očištění.

Pro Tarahumary byl běh jediným způsobem, jak překonat dlouhé vzdálenosti mezi jejich usedlostmi.

Nová generace běžců

Přicházejí běžci, ke kterým mezitím doputovala zpráva o naší návštěvě. Je mezi nimi i Miguel Lara a jeho bratr Juan. Všímáme si, že ani jeden z dvojice hochů nemá na nohou tradiční sandály, ale běžnou běžeckou obuv. Působí velmi skromně, zjevně nejsou na obdobné návštěvy zvyklí. Starší Miguel ve svých dvaceti letech už není nováčkem běžeckých závodů. Ochotně ukazuje fotografie a sbírku medailí z různých závodů. Běh prý trénuje jen tehdy, když se blíží nějaký závod. Do školy chodil čtyři roky, teď chodí dvakrát týdně pěšky asi 40 km za prací do Cerocahui.

Každou neděli se schází jeho vesnice na rarajípari – soutěži dvou družstev, která po dohodnuté trase běží a kopou před sebou dřevěný míč. „Donesou se ceny, třeba koza, uzavřou se sázky, někdy závod trvá hodně dlouho a běží se desítky kilometrů. Chtěl bych se někdy dostat i na ultramaratonské závody mimo Mexiko, ale získat vízum je obrovský problém,“ posteskne si Miguel.

Tarahumarové z okolí přicházejí na závod.

Legenda zvaná Bílý kůň

Američana Caballa Blanca neboli Bílého koně i jeho ultramaraton v oblasti Měděného kaňonu zde zná snad každý. Kniha Christophera McDougalla z něj udělala mytického hrdinu a přinesla mu světový ohlas. Ne vždy je mu to milé. „Některé věci, které se teď šíří, jsou nepravdivé. Snažím se všem vysvětlovat, že Tarahumarové jsou opravdoví lidé s opravdovými problémy,“ říká Micah True zvaný Caballo Blanco. Tento charismatický usměvavý muž je členem správní rady neziskové organizace Norawas de Rarámuri, která vyvíjí činnost na podporu a oživení starobylé unikátní kultury zdejších indiánů. A samozřejmě je současně duší a ředitelem legendárního ultramaratonu. Jeho Caballo Blanco Ultramaraton není obyčejný závod. Startovné se neplatí, ale každý z účastníků je vyzván k poskytnutí daru pro místní indiánské obyvatelstvo. Veškerý zisk spojený s pořádáním akce je předán zástupcům indiánské komunity.

Nejde však pouze o hmotnou podporu, ještě větší význam má podpora zachování kulturního bohatství a tradic, ve kterých běh na dlouhé tratě hraje výraznou roli. „Mnozí z indiánů už pravidelně neběhají, bylo by riskantní chtít po všech, aby běželi celých osmdesát kilometrů. Proto mohou závod ukončit vždy při doběhnutí do Urique. To je celkem třikrát. Vždy, když se rozhodnou běh ukončit, dostanou kukuřici. Její množství je však větší, pokud uběhnou delší trať. Závod tak úspěšně dokončí každý, nikdo není poražený,“ objasňuje myšlenku podpory původních obyvatel Caballo. Jeho pozvání k účasti na této akci je výzvou, které se nedá odolat.

Krajina Měděného kaňonu

Příprava na závod

Koncem února roku 2012 tak odjíždíme do Urique podruhé, tentokrát se skupinou běžců v čele s Danielem Orálkem, který je v současnosti naší ultramaratonskou jedničkou patřící do světové elity. Celkem nás je šest. Alena Žákovská se vrací do míst naší společné průzkumné cesty a v soutěži žen platí za želízko v ohni. Startovní listina zahraničních účastníků zahrnuje 83 závodníků ze 14 zemí. Všechny příchozí s úsměvem vítá osobně Caballo Blanco. Po podpisu prohlášení, že účast na tomhle závodě je rizikem účastníka, každý obdrží tričko klubu Mas Loco, což v překladu znamená „blázni“.

Jindy ospalé městečko Urique v těchto dnech ožívá nebývalým ruchem. Ze všech stran přicházejí indiáni. Již zdálky září jejich pestře barevné kroje. Chovají se skromně, až plaše. Ani se nechce věřit, že mezi nimi je i známý král Měděného kaňonu – Arnulfo Quimare, stále považovaný za největšího žijícího tarahumarského běžce. Do nedělního startu zbývají tři dny určené k aklimatizaci a obeznámení se s terénem. Skupinové seznámení s tratí vede osobně Caballo Blanco. Každý den se vyráží na jiný úsek.

Dan Orálek měl sice několikrát krizi, ale nakonec vybojoval skvělé druhé místo, hned za indiánským šampionem.

Atmosféra jedinečného setkání se stupňuje každým dnem. Během slavnostního předávání startovních čísel zahraničním účastníkům spontánně probíhá vzájemné podepisování knih Born to Run. Vzali si je s sebou mnozí účastníci. Nejde jen o anglicky psané originály, je vidět výtisky v němčině, japonštině, polštině, nechybějí dvě české knihy. Večer se na náměstí koná fiesta v duchu místních tradic. Pozornost místních i filmařů poutá zejména Mexičan German Silva, kterému se v minulosti podařilo dvakrát vyhrát prestižní new-yorský maraton. Vypadá to, že v letošním ročníku se očekává hlavně jeho souboj s tarahumarskými běžci. Jenže druhý den je vše jinak, a to zásluhou našeho Dana.

Danův strhující souboj

Start velkého závodu je ohlášen na 6.30, krátce po svítání. Zvedá se oblak prachu a dopředu se hrnou indiáni. Dan se postupně přibližuje k čelu závodního pole. Trať je dobře značena, pravidelné a četné občerstvovací stanice jsou dostatečně zásobeny balenou pitnou vodou, banány a pomeranči a o bezpečnost dbají ozbrojení příslušníci početné místní policejní posádky. Po absolvování první části tratě, s výběhem do nejvyššího bodu závodu, se Dan dostává do čela a při prvním průběhu městečkem Urique je už na první pozici. Dalších 30 km běží vytrvale s mírným odstupem pronásledován několika indiány seskupenými kolem nám známého loňského šampiona Miguela Lary. Miguel, mladý lídr skupiny, trpělivě čeká na svoji příležitost. Vytrvale běží v odstupu za Danem, který vede nyní již na kilometry roztažený pás účastníků ultramaratonu.

Běželi jsme s Tarahumary

Běží zde ultramaratonci ve výbavě světových sportovních značek vedle indiánů v sukénkách a sandálech, někteří dokonce i v klobouku a riflích, častým doplňkem je hůl v ruce. Nejvíc nezvyklý je pohled na ženy. Běží oblečené úplně stejně jako při každé jiné činnosti, v dlouhých sukních, většinou s šátkem na hlavě. Na dně a srázech kaňonů je horké, suché a slunečné klima, kolem poledne vyhnalo pálivé slunce teplotu nad 30 °C. Asi devět kilometrů před cílem přichází rozhodující okamžik závodu. Obávaná křeč! Dan musí zastavit a bohužel se situace opakuje ještě několikrát. Miguel Lara využívá příležitosti a získává dostačující náskok. Cílem nakonec vítězně probíhá v novém traťovém rekordu 6:40, ale za ním je tu Dan jen se čtyřminutovou ztrátou! Mexičany obdivovaný German Silva nakonec vybojoval třetí místo, když dorazil do cíle s jedenáctimi­nutovou ztrátou na vítěze. Všichni tři dosáhli časů lepších než dosavadní rekord. Na sedmém místě dobíhá japonský závodník, ale pověst nejlepších přírodních běžců žije dál. Pouze tři cizinci se dostali do první desítky, ostatní jsou indiáni, i s nestárnoucí legendou Arnulfem na desátém místě.

Skvěle si vedla také Alena. „Páté místo mezi ženami považuji v tak těžkém terénu a klimatu za velký úspěch,“ říká poté, co doběhla ve výborném čase 10:20. Také já šťastně dobíhám osmdesát kilometrů dlouhou trať. Lidé se baví při hudebním programu na pódiu, ale když spatří přibíhajícího běžce, povzbuzují a tleskají. Dívám se letmo na hodinky. Vidím přes třináct hodin běhu a ptám se, kde se mám nahlásit. „Jsi vítěz, vyhrál jsi,“ zní odpověď z hloučku u cílové čáry…

Běželi jsme s Tarahumary

Všichni jsme jedno

Jsem velmi hrdý na Rarámuri, fandím jejich běhu v tradiční sukni sapetas a sandálech huaraches. Dvojnásobný vítěz Miguel Lara se rozhodl nosit boty, ale jinak žije stále tradičním životem. Svět by byl lepším místem, kdybychom všichni žili skromně a jednoduše jako oni. Je správné být hrdý a zároveň pokorný. Na trať vyběhlo 490 běžců, z toho 350 Tarahumarů, a téměř všichni dokončili nejméně jednu ze tří vzdáleností na 22, 40 a 50 mil.

Těch několik dní na dně kaňonu spojilo Mexičany, pro které je městečko Urique domovem, indiány, kteří přišli ze všech koutů země Tarahumarů, i cizince, bláznivé běžce z dalekých míst celé planety. Neviděli jsme indiány uštvat jelena, ale přesto odjíždíme bohatší o velké poznání. Místo superhrdinů jsme potkávali skutečné lidi. Sešli jsme se lidé v mnohém odlišní, v mnohém stejní a tahle slavnost běhu z nás udělala přátele. Tradiční tarahumarský pozdrav „Kuira ba!“ zní i v českém překladu výstižně: „Všichni jsme jedno!“

Běželi jsme s Tarahumary

…a navíc

RARÁMURI = BĚŽCI

„Žiješ, protože tvůj otec dokázal uštvat srnu. On žije, protože jeho děd dokázal utéct Apačům na koních. Žijeme, protože jsme rychlí a vytrvalí.“

Tarahumarové sami sebe označují slovem Rarámuri, což lze přeložit jednoduše jako „běžec“. Asi 55 000 příslušníků kmene žije v oblasti kaňonů Sierry Tarahumara a vlivem izolovanosti krajiny si zachovávají stále mnoho ze svých původních zvyků. Současné náboženství je popisováno jako synkretismus křesťanství a jejich původních představ a způsob jejich života je považován za nejvíce tradiční ve srovnání domorodé populace celé Severní Ameriky. Zajímavé je, že mezi nimi více než padesát let žil misionář českého původu Josef Neumann (1648–1732). Jeho spis o životě Tarahumarů se stal vůbec prvním popisem života původních obyvatel Latinské Ameriky na základě vlastní zkušenosti.

Legendární je schopnost indiánů uběhnout dlouhé vzdálenosti. Dříve k jejich tradičním způsobům lovu patřilo uštvat jelena. Běh je součástí starobylých tradic a nejlepší běžci společenství jsou považováni za hrdiny. Ohromující fyzická výkonnost bývá připisována užívání peyotlu nebo semínkům chia. Skutečnost je však zřejmě taková, že běh je jediný možný prostředek, jak v náročném terénu překonávat velké vzdálenosti mezi jejich roztroušenými rodinnými usedlostmi. Dlouho Tarahumary nikdo nedokázal přemluvit k účasti na běžeckých závodech. V roce 1968 je Mexiko postavilo na start olympijského maratonu, jenže indiánští běžci nechápali, proč by měli s někým závodit, a žádného úspěchu nedosáhli. Pozornost vzbudila až jejich účast na věhlasném ultramaratonu v americkém Leadville, kam se je podařilo přivést v roce 1992 za odměnu pytlů kukuřice. Tehdy zvítězil Tarahumara Victoriano Churro a druhý skončil jeho druh Cerrildo Chacarito. O dva roky později se je podařilo přesvědčit ještě jednou a k cíli doběhl první Juan Herrera. Jenže nikdy předtím nezávodil a nevěděl, co má udělat s cílovou páskou. Po chvíli rozvažování ji podlezl a jeho traťový rekord zůstal nepřekonán deset let.


…a navíc

MĚDĚNÝ KAŇON

Název území Barranca del Cobre (Měděný kaňon) se vztahuje ke kaňonu řeky Urique a bývá do něho zahrnováno více než dvacet blízkých kaňonů, vyhloubených koryty šesti dalších řek do hor Sierra Tarahumara. Dohromady jsou svou ohromující rozlohou čtyřikrát větší než světově známější americký Grand Canyon, který zdejší kaňony předčí i svou hloubkou téměř 2000 metrů. Dna kaňonů v nadmořské výšce kolem 500 metrů mají subtropické klima, zatímco vrcholky a náhorní plošiny ve výškách dosahujících 2300 m jsou pokryty věčně zelenými jehličnany.


…a navíc

ODKAZ BÍLÉHO KONĚ

Tři týdny po našem návratu z Mexika se objevila na internetovém fóru Mas Locos špatná zpráva. Caballo Blanco je pohřešován. Vyběhl na obvyklých 12 mil do parku Gila v Novém Mexiku a nevrátil se. Po pěti dnech pátrání, 1. dubna, je Caballo Blanco nalezen mrtev. Zemřel v místech, kde se narodil slavný apačský náčelník Geronimo, kterého celý život obdivoval.

Micah True (1953–2012) vystudoval dějiny původních Američanů, dlouho boxoval v profesionálním ringu, pak přesedlal na běh na dlouhé tratě. Roku 1994 se na ultramaratonu v Leadville poprvé setkal s Tarahumary a opustil svůj dosavadní způsob života. Žil střídavě v Coloradu a Měděném kaňonu, kde se věnoval poznávání jejich života a rozvíjel aktivity na podporu jejich často již mizejících běžeckých tradic.

Po jeho nenadálé smrti se skupina nejbližších přátel rozhodla pokračovat v jeho díle a pořádání ultramaratonu v Urique. Po celém světě se začínají objevovat závody Poco Loco Run (Tak trochu šílený běh), které se hlásí k odkazu Micaha Truea a poselství Run Free – Běh bez hranic. Statut těmto závodům uděluje nově vzniklá společnost Caballo Blanco sídlící v USA. Mezi prvními ho obdržel Moravský ultramaraton – etapový terénní běh zahrnující sedm maratonů v průběhu jednoho týdne. Uskutečnil se na počátku července 2012 v přírodě okolí Lomnice u Tišnova za účasti vytrvalců z pěti zemí.

Informace, jak podpořit indiány Tarahumara, najdete na http://caballoblanco.org/donate

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články