Barma: pozlátko i realita

LZT1.jpg
Autor článku: Magdaléna Vaculčiaková, Čtvrtek, 10. března 2016
Autor fotografií: Magdaléna Vaculčiaková
V prvních svobodných volbách po 25 letech v Barmě (oficiálně Svazová republika Myanma) zvítězila opozice. Obyvatelé armádě jasně naznačili, že chtějí změnu. Mobily a auta, jež Barmánci nepoznali a dnes jsou samozřejmostí, jim nestačí. Volají po svobodě. Po lepším životě...

Překupníci u hraničního přechodu Thajska a Barmy ve městě Myawaddy se předhánějí v tom, který vám vymění peníze nebo vás dostane do svého taxíka. Turistů po doplňujících volbách do barmského parlamentu v roce 2012, kdy se země začala otevírat západnímu světu, přibylo. Byznysmenů přirozeně taky. Jeden z nich mě zlákal do vozidla s řidičem, který alespoň trochu mluví anglicky. Museli se naučit, když chtějí z turismu žít.

Nedotčená příroda na jihovýchodě zem

Zastavujeme jednou, podruhé, potřetí. Nejdřív vyměnit peníze, pak vypít kafíčko před cestou, dotankovat benzin, koupit osvěžující ubrousky. Stejně je to zbytečná investice, jelikož prach bude za malou chvíli všude a především na našich tvářích, které se budou z oken kochat místní krajinou.

U posledního zastavení platíme jakýsi poplatek. Žertujeme v autě, že asi dálniční. A ono skutečně! Za závorou je úplně nová silnice, dokonce se svodidly. Nestíhám se divit. Skutečně je toto Barma? Mění se pořád rychleji, než si člověk dovede představit, pomyslím si. Byla jsem v zemi u voleb ve zmíněném roce 2012. A také v únoru loňského roku.

Změna k lepšímu? Jak kdy

Příroda na cestě od hranice po městečko Hpa-an (Pchaam) je okouzlující. Rýžová pole se střídají s kopečky s divočinou. Téměř na každém druhém svítí zlatá pagoda – další neklamný znak, že jste právě v této buddhistické zemi. Stejně se ale nemůžu rozhodnout, jestli více žasnu nad přírodou, nebo tou silnicí. Po asi hodince přicházíme k dalšímu kontrolnímu stanovišti.

Na pozdrav zamává chlapík bez jedné ruky. Opět cosi zaplatíme, proběhne kontrola pasů a rázem se ocitáme v Barmě, jakou znám. Cesta je rozbitá, na některých úsecích jen pro jedno auto. Na jiných zase čekají u silnice kupy kamenů, připraveny k dostavbě. A někde už dokonce malí, asi desetiletí kluci na rozšíření silnice pracují. Kéž by se politický režim a ekonomická situace v zemi měnily stejnou rychlostí, jako byl přechod z úplně nové silnice na tu rozbitou.

Barma

Vlastně tento barmský obrázek přesně reflektuje situaci v zemi: pozlátko najdete leckde, na chvíli vás oslní, myslíte si, že se Barma mění k lepšímu. Nadále je však problém najít toalety (samozřejmost, ne v rozvíjejícím se světě), dokonce i na místech, kde servírují výhradně čaj. A hned jste „zpátky“ v barmské realitě plné chudoby a strádání většiny obyvatel.

Paradoxy

To, že je země pořád pod silným vlivem armády, bije do očí s každým dalším checkpointem a armádními stanovišti, kde se Barmánci v uniformách se zbraněmi přehozenými přes plece usmívají, jako by je nikdy neměli použít. A přece místní armáda svádí boje s rebely v hned několika ze sedmi etnických států země.

Nejseriózněji ze všech vojáků působí osmiletý kluk. Sedí u vedlejšího stolu, když taxi zastavuje na večeři. Také je v uniformě, puška přes jedno rameno, vysílačka přes druhé. Děti dělají všechno od servírek v restauracích přes prodejce palačinek u cesty až po dětské vojáky.

Mobilní telefony používají někteří i v pagodě

Podél cesty míjíme domečky z bambusu – zcela otevřené nabízejí pohled do soukromí místních. Zapadající slunce osvětluje zatím nedotčenou přírodní krásu. Do této oblasti ještě nedorazili zahraniční – především čínští – investoři, jako je tomu v některých částech na severu země.

Oblasti etnických států Kačjin a Šan jsou bohaté na nerostné bohatství – zlato, zinek, stříbro, zemní plyn jako největší exportní surovina, ale také třeba na sladké melouny a dřevo. To všechno si Číňané ze země odvážejí na velkých náklaďácích. Se zdánlivým uvolněním režimu se obchodování ještě zintenzivnilo. Ačkoli, obyvatelé území, ze kterých suroviny pocházejí, z něj nemají žádný zisk. Místo toho přicházejí o svou půdu, protože ji zabírají investoři, a tak místní ztrácejí živobytí. Většina lidí v zemi ještě pořád žije ze zemědělství.

Rodiny vlastní jednu nebo dvě krávy, s nimiž obdělávají pole. Žijí ve vesnicích, kde elektřina rozhodně není dostupná 24 hodin denně, podél prašných silniček není osvětlení. Ačkoli jsou dnes v zemi tři mobilní operátoři, ani ten státní nemá na těchto územích pokrytí. Smartphony, které se po velkých městech rozšířily jako virus, jsou v některých vesnicích zbytečné.

Mobilní operátoři a jiné nadnárodní firmy lákají svými billboardy v centru Rangúnu

Zde lidé řeší především to, jak si zabezpečit jídlo na další den. Děvčata nechodí do školy, aby pomohla uživit rodinu. Když ale krajinu sledujete jen z auta coby návštěvník, zdá se, jako by člověk ani nebyl v tak chudé zemi.

Teprve když si vesnice projdete, vidíte bídu místních, odpadky všude kolem a děti sbírající plastové láhve na prodej. Když ale nesbírají, rozběhnou se v lehkém dešti přes ulici, bosky, mezi auta. Šťastné, bezstarostné – navzdory všemu.

Běloch atrakcí pro místní

Prach, jenž se v očích nastřádal za čtyři hodiny, se z nich nedá dostat tak lehce. Ve vzduchu je cítit jídlo plné rybí pasty. Vegetariáni si v této zemi nepochutnají. Zápach z aut se mísí s vlhkostí a horkem, ačkoli už je po západu slunce.

Řidič znovu zastaví, otevře kufr auta, přerovná v něm naše batohy a do kufru „nastoupí“ šest mužů. Jeden z nich se rukou pokouší zkrotit kohouta, pro dalšího už nezbylo místo uvnitř auta, a tak visí za zadní dveře kufru. Možná měli hodně betelových oříšků, možná se již potěšili místním alkoholem.

Jisté je, že jsou veselí a mluví s námi anglicky, aniž angličtinu ovládají. Již tradičně se nabízí otázka, jestli jsou větší atrakcí Barmánci pro nás, nebo my pro ně. Sice do země přichází ročně víc než milion turistů, ale lidé v malých vesničkách, jako je ta, kde nakonec po pár minutách vystupují naši spolucestující, pořád nejsou na bílé tváře zvyklí.

Děvčata často nechodí do školy, ale pracují, aby pomohla rodině

A kdoví, jestli někdy budou. Turistické dění pravděpodobně do těchto částí země jen tak nedorazí. Vláda pořád důsledně vymezuje oblasti, do kterých mají turisté přístup (a ve kterých se tedy také točí velký byznys), a určuje pravidla, kde můžete přespat a kde je to zakázáno.

To značně omezuje turistické aktivity v chudších částech, kde vás místní nemůžou nechat přenocovat u sebe doma, ale na druhou stranu nemají peníze, aby pro vás postavili ubytovnu.

Politické okénko

Přespávám v Hpa-an a hned na druhý den ráno vyjíždím směr Rangún (Yangon), kde je v plném proudu předvolební kampaň před prvními svobodnými parlamentními volbami po pětadvaceti letech. V roce 1990 zvítězila ve volbách Národní liga za demokracii (NLD) známé Aun Schan Su Ťij, ale vojenská junta jí tehdy nedovolila převzít moc. Nastalo dlouhé období autoritativního režimu, ve kterém byly represe kritiků režimu na každodenním pořádku.

Sama laureátka Nobelovy ceny za mír byla v domácím vězení až do roku 2010, kdy se barmská vláda vyhlásila za legální, ačkoli v tehdejších volbách neměla konkurenci – NLD je bojkotovala. Celkem jiná situace nastala v roce 2012, kdy se strana v doplňujících volbách do parlamentu ucházela o více než čtyřicet křesel a drtivou většinu jich získala. Aun Schan Su Ťij se stala poslankyní. „Ona naši zemi změní. Přinese demokracii,“ říkali lidé v ulicích hrdě v tričkách s vlajkami NLD nebo s fotografií významné demokratické ikony.

Obrovský problém země – nesmírné množství odpadu

Z toho, že po demokracii a velké změně volali Barmánci i před posledními listopadovými volbami, možno usoudit, že se ještě neudálo, co očekávali. Přesto především Rangún a další velká města se změnila k nepoznání.

Okleštěná svoboda

Členka NLD Khin Lay mi v Rangúnu říká: „Máme teď stránku na Facebooku a některé místní pobočky mají své stránky, na kterých zveřejňují informace o svých aktivitách. Lidé byli ze začátku skeptičtí, mysleli si, že volby stejně nic nezmění, ale když vidí tu velkou kampaň na internetu, mění názor,“ popisuje využití Facebooku. „Téměř všichni moji kamarádi neustále postují něco ke kampani, někdy je červené barvy až příliš,“ směje se Khin.

Celý Rangún je v červeném. Z aut oblepených nálepkami se v ulicích rozléhá hymna Národní ligy za demokracii, která je hlasitější než všechna auta a autobusy. Lidé z balkonů pozorují „červené“ nadšence. Noviny rozložené na stolech podél cesty na titulních stranách doporučují čtenářům, aby volili NLD.

„Tisk je svobodný, ale jen proto, že nemá takový vliv jako vysílání,“ myslí si dokumentaristka a novinářka na volné noze Mon Mon Myat. Ona také od roku 2013 pořádá v zemi první festival lidskoprávních dokumentárních fil­mů.

„Dovolili nám uspořádat festival, protože vědí, že když na něj přijde deset tisíc diváků, nemá nebezpečný vliv. Vláda nás mohla použít jako reklamu před zahraničím, když oznámila, že se v zemi koná lidskoprávní festival.

Pro nás je to ale také výhodné, protože se v Barmě začalo nahlas vyslovovat slovo lidská práva,“ vysvětluje Mon Mon. Vláda strany USDP (Union Solidarity Development Party) teda povolila otěže tam, kde se jí to hodí a kde je to pro ni bezpečné.

Tři dny před volbami ale červená barva z ulic mizí. Za vyjádření veřejné podpory kterékoli ze stran hrozí vězení.

Základem je politická stabilita

V den voleb je město jako vyměněné. Tiché. Lidé jsou napjatí i zvědaví. Před volebními místnostmi stojí dlouhé řady. Každý, kdo může, chce odevzdat svůj hlas za změnu v zemi. Za jednodušší život, za kvalitnější vzdělání, lepší ekonomickou situaci, za možnost vyjádřit se proti věcem, se kterými Barmánci nesouhlasí – beze strachu.

Již další den po volbách se vše vrací do starých kolejí. Skupiny mužů hrají šachy a jiné společenské hry o peníze, rozložené na chodnících. Před teplem se někteří Barmánci schovávají v kufrech aut. Na 35. ulici se obchoduje s elektronikou, na 22. zase s brýlemi.

Ve vesnicích pořád chybí voda, elektřina, školy...

Indové balí do plastových pytlíků placky čapátý nebo tradiční indické sladkosti. Paní s ovocem hlasitě nabízí své zboží. V odpadcích šustí potkani a myši hledající jídlo. Na chodnících leží červené plivance rozžvýkaného betelu, dokud je nesmyje déšť. Pod mostem si navečer stele svou podložku na spaní muž bez nohy. Další žebrá o peníze na chodníku.

Čtrnáctiletý Nico mi vykládá svůj příběh. Žije na druhé straně řeky a provází turisty. Chodil do školy? „Nikdy,“ odpovídá. „Můj otec zemřel v roce 2008, když zemi zasáhl cyklon Nargis. Máma nemůže chodit. Jsem nejstarší ze sourozenců, musím se postarat o celou rodinu,“ popisuje svou realitu tak skvělou angličtinou, že je těžké uvěřit, že se ji naučil na ulici.

Podobně jako základní fráze v japonštině, italštině, španělštině, němčině a dalších jazycích. Samozřejmě že on ani nikdo z jeho rodiny nevlastní mobil nebo auto. Rozdíly mezi chudými a bohatými jsou vidět i ve městě, nejen mezi venkovem a městy. Někomu se daří, někomu ne.

„Potřebujeme stabilní ekonomickou situaci, abychom se všichni mohli rozvíjet,“ myslí si Khin Lay. „Ekonomická situace je jedním ze základních faktorů pro svobodu v zemi. Dalším je stabilní politická situace,“ říká.

Večerní randění na miniaturních plastových židličkách v ulicích Rangúnu

NLD získala v parlamentě většinu křesel, dokonce může volit prezidenta. Předpoklad pro vytvoření stabilní politické situace tu po volbách 2015 je. Tedy, na papíře se sečtenými hlasy. Jiný dokument, ten nejdůležitější – tedy barmská ústava – však pravomoci NLD oklešťuje, jelikož jistá rozhodnutí může pořád udělat jenom armáda se čtvrtinovým zastoupením v parlamentu.

Kamenem úrazu může být také nedostatečná připravenost nově zvolených poslanců za NLD na řešení problémů, kterým země čelí – například konflikty v etnických státech. Barma je pořád na začátku cesty k demokracii. Její obyvatelé však mají po volbách ještě větší naději, že se změna dostaví co nevidět.

OČIMA AUTORKY

Největší město země Rangún je mnohem rušnější než dříve. Přibylo aut, a tedy i znečištění. „Daně, které musíme zaplatit, když si auto koupíme, jsou nižší, než byly. Proto jich teď po Rangúnu jezdí tolik,“ vysvětlil mi majitel hotelu.

Kromě aut jsou mnohem levnější i simkarty do mobilu. „Předtím byla simkarta za dva tisíce dolarů, dnes ji koupíte za jeden!“ nadšeně vysvětluje taxikář. Přibyly obchody s technikou, pouliční prodejci nabízejí nabíječky na každém kroku. Barmánci už spolu u čaje nemluví, nesmějí se, ale s vážnými tvářemi kontrolují zprávy na sociálních sítích.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články