Atlantida podruhé zrozená

Untitled_141.jpg
Autor článku: Martin Jonáš · Veronika Jonášová, Pondělí, 23. ledna 2012
Autor fotografií: Eva Rendl Tziambasi
Před dvaceti lety o tomhle ostrově skoro nikdo nevěděl. Dnes Santoríni každý rok zavalí tisíce turistů. Díky romantickým zákoutím tu kvete i svatební byznys. Tento ráj na zemi přitom vytvořila jedna z největších katastrof v lidských dějinách, která pohřbila vyspělou civilizaci.

Před dlouhými pěti tisíci lety vzkvétala na ostrově velmi rafinovaná kultura. Obyvatelé Santoríni si užívali vymožeností, kterými se někdy nemohou pochlubit ani jejich dnešní potomci. Ve městě Akrotíri, jednom z nejzachovalejších archeologických pokladů Řecka, se našly třípatrové budovy zdobené nádhernými freskami a mozaikami a vybavené splachovacími záchody a trubkami se studenou i teplou vodou. Starověcí obyvatelé Santoríni si ji nechali ohřívat termální energií. A právě ta se jim stala osudnou.

Okolo roku 1600 před naším letopočtem roztrhla střed Santoríni jedna ze tří největších sopečných erupcí lidské historie. Výbuch vyvolal vlnu nepředstavitelných rozměrů. Zatímco v březnu 2011 zabila desetimetrová tsunami v Japonsku přes dvanáct tisíc lidí, onoho dne před třemi a půl tisíci lety se východním Středomořím řítila stěna vody vysoká nepředstavitelných 35 až 150 metrů! Podle všeho nikdo z příslušníků tehdejší santorínské civilizace nepřežil. Na ostrově se ale nenašly ani jejich ostatky, zřejmě tedy měli dost času na to, aby se pokusili uprchnout. Zkáza je ale zastihla na moři. Kvetoucí město Akrotíri se změnilo v řecké Pompeje, pohřbené pod vrstvou sopečného prachu. Ten je dokonale zakonzervoval až do příchodu moderních archeologů. Zemětřesení a tsunami zničily velkou část tehdejšího starověkého světa. Zřejmě se přičinily o zkázu krétské civilizace, zpustošily pobřeží velké části Řecka a tvrdě dopadly i na egyptskou civilizaci. Okolní moře se podle starověkých kronikářů změnilo na dvě stě let v neprostupnou bažinu.

O Santoríni se po výbuchu mluvit nepřestalo. Od dávných časů ostrov spisovatelé, historici a filozofové spojují s Platonovou Atlantidou. Není divu. Kulatý ostrov coby sídlo skvostné kultury, která zahyne v okamžiku největšího rozkvětu… Přesně tak zní Platonův popis mytické Atlantidy. Rovnítko mezi Santoríni a Atlantidu s oblibou kladou i cestovní kanceláře.

Bílé domečky rozsypané po svahu směrem k modrému moři se staly už téměř obchodní značkou ostrova Santoríni.

Sopka nespí

Našemu známému námořníkovi Panagiótisi Kantargissovi se to ale vůbec nelíbí. „Řeči o Atlantidě nemám rád, je to jenom atrakce pro turisty. To, co se tady doopravdy stalo našim předkům, není potřeba přikrášlovat,“ říká od kormidla, když vede naši loď do samotného středu gigantického, mořem zalitého kráteru, který po sobě starověká erupce zanechala. Panas, jak tomuto mořem ošlehanému třicátníkovi místní říkají, v létě na své jachtě vyváží turisty na výlety na moře a v zimě loví ryby.

Teď nás veze k ostrůvkům Néa Kaméni a Pálea Kaméni. Právě tyhle dva ostrůvky z vyvřelé lávy jsou pozůstatkem sopečné činnosti a místní atrakcí. Vidět je zblízka je zážitek, tvoří je hmota černá jako uhel. Z nedávno vyvřelé lávy čas od času stoupají chuchvalce husté páry. Sopka tvořící 130 metrů vysoký kráter, ke které se dá na Néa Kaméni vyšplhat, je stále aktivní. Za posledních tři sta let už o sobě dala několikrát vědět většími erupcemi. Poslední malá erupce tu proběhla v roce 1956 a zanechala po sobě ostrůvek Aspronísi, který je na rozdíl od ostatních z lodi téměř nepřístupný. Je prý v soukromém vlastnictví a na prodej.

Néa Kaméni a Pálea Kaméni jsou chráněnými místy pod drobnohledem vědců, kteří monitorují činnost sopky. O tom, že tu stále probíhá vulkanická aktivita, svědčí všudypřítomný zápach síry a teplá voda, která má místy přes čtyřicet stupňů. Panas nás posílá zaplavat si do horkých pramenů a potřít se místním léčivým bahnem. „Kdybych to bahno začal prodávat a vyrábět z něj kosmetiku, tak je to zlatý důl. Zatím k tomu ale nikdo nedal svolení,“ vypráví a jen tak mimochodem utrousí, že se tu daří mořským hadům.

Cestou zastavujeme u několika odlehlých soukromých pláží s azurovým mořem. Ale zatímco Santoríni všechna bohatství poskytuje turistům, vedlejší ostrov Thirasía, který také spadá pod správu Santoríni, si chrání svou půdu a cizince nevítá. „Žije tam asi stovka místních, kteří se živí hlavně rybolovem. Teď tam mají dvanáct dětí, které tu chodí do školy. Učí se v jedné třídě všichni dohromady,“ vysvětluje nám Panas. „Už jim nabízeli kdovíco, aby tam mohli postavit hotel, ale oni nechtějí,“ ukazuje náš lodivod na ostrůvek s několika domky posetý rybářskými osadami a speciálními garážemi pro lodě. Je tu jeden malý obchod a jedna taverna. „Takhle ještě nedávno vypadalo Santoríni. Jenže pak tu američtí filmaři natočili film Summer Lovers a po krásném ostrově se od roku 1982 začali pídit turisté z celého světa. Začaly sem jezdit obrovské výletní lodě a stavěly se desítky hotelů,“ vysvětluje Panas.

Svatební „průmysl“ tu živí svatební agentury, restaurace, ale i fotografy, třeba Češku Evu, která zde také našla manžela.

Svatební ostrov

Současný název ostrova Santoríni pochází z dob italské nadvlády, kdy byl ostrov zaslíben svaté Ireně (Santa Iríni). Říká se mu také Théra (oficiální řecký název je Thíra) nebo příznačně Kallíste, tedy nejkrásnější. Připomínkou ztracené minulosti je jméno Strongýle, tj. kulatý. Zdánlivě nesmyslný název pro ostrov, který má dnes tvar podkovy. Pokud byste ale pomyslnou podkovu doplnili do tvaru kruhu, našli byste na jeho okraji menší ostrůvky, které tvořily součást původního Santoríni, jež zaniklo po výbuchu sopky a tsunami. A Eva doplňuje, že Santoríni se přezdívá taky „svatební ostrov“.To proto, že místo stále častěji vyhledávají lidé z celého světa, aby se tu mohli nechat oddat.

Na Santoríni je několik měst. K nejkrásnějším patří „hlavní“ město Firá a Oía. Obě leží vysoko na útesu a z obou je přenádherný výhled na moře. Svůj půvab má ale i mnohem méně turistický Pýrgos, který byl dříve hlavním městem ostrova. U silnic, které města spojují, najdete značky, kde se dá nejlépe pozorovat západ slunce. Z některých restaurací ve městech si můžete vychutnat nejen západ slunce, ale i panoramatický výhled na moře. Obchodníci to dobře vědí a dokážou toho dokonale využít. Svatebčanům tu splní každé přání, na své si přijdou nejnáročnější klienti. „Přes sezonu tu oddám klidně sto párů, jejich svatby připravuju i rok dopředu. Tento týden mám dvě svatby, přijel se sem nechat oddat pár až z Austrálie a z Libanonu,“ tvrdí nám majitelka svatební agentury Amalia Vulvi, která se tímhle živí úspěšně posledních pět let.

Daleko od Athén

Česká fotografka Eva se na ostrov dostala zcela náhodou. Před čtyřmi lety sem jela na dovolenou a u baru se zakoukala do barmana Christóse. Šestačtyřicetiletý rodák ze Soluně tu žije už dvacet let a stejně dlouho nalévá lidem drinky. Prý umí to nejlepší mojito na ostrově. O tom se mohou přesvědčit i návštěvníci jeho nového baru, který si s Evou společně pořídili v „hlavním“ městě Firá. Tam spolu taky bydlí a vychovávají půlroční dcerku Olivii. Jejich obydlím je tradiční bílý domeček bez oken vytesaný do skály. Jedna ze dvou místností má uvnitř speciální průduch, který vypadá jako „komín“. „To je archaická klimatizace,“ vysvětluje mi Eva. Udržuje nám tady stálou teplotu. „Zato je tady neustále trochu vlhko, jednou za čas tohle všechno musí ven a do pračky,“ ukazuje mi Eva do skály vytesaný kumbál, kde má šatník. Výhodou je, že na místní předzahrádce je takové vedro, že tu prádlo uschne za deset minut. „V srpnu skoro nevycházím z domu, pokud nemusím pracovat,“ vysvětluje mi Eva, která se ujala desítek místních potulných koček, které se shromažďují u jejího domku. Když čekala malou Olivii, zůstávala schovaná prý celé léto. V těhotenství pocítila nevýhody ostrovního života. Nejbližší porodnice je totiž až v Athénách, které jsou vzdálené čtyři hodiny lodí. Jako všechny Řekyně se proto musela do Athén i s manželem měsíc před porodem nastěhovat.

A problém je i se zdravotní péčí. Dětská lékařka je tu jen jedna a nemá vlastní ordinaci, chodí tedy k lidem na návštěvy. Skromný je i výběr potřeb a jídel pro kojence. „Všechny velké nákupy děláme v Athénách,“ popisuje Eva. Dnes tam jezdí loď dvakrát denně. Manžel Christós ale pamatuje jiné časy. „Před dvaceti lety byl ostrov zcela odřízlý, do Athén jezdila loď jen jednou týdně a cesta trvala celý den. Ještě před deseti lety tu byly místo silnic jen obrovské vinice, jednotlivé části ostrova nebyly vůbec propojené,“ vzpomíná Christós a dodává, že v dnešních turistických letoviscích, jako jsou Périssa a Kamári, ještě před několika lety s kamarády grilovali na osamělé pláži v místech, kde jsou teď promenády a bary.

Eva je jedním z mnoha cizinců, kteří na ostrově trvale žijí a tvoří velkou část z třinácti tisíc stálých obyvatel. Nejtěžší pro ni bylo zvyknout si na sezonní způsob práce. Přes sezonu, která trvá od května do září, se tu pracuje bez přestávky každý den včetně víkendů. V zimě se Santoríni vylidní a například v prosinci je tu otevřených jen pár podniků. Všichni odpočívají a scházejí se s přáteli. Místní se znají a rádi se často navštěvují.

untitled_146_jpg_4f1d232a74.jpg

Je proste nejkrásnejší

Dalším z cizinců žijících na Santoríni je Lisa Psyroukis, Američanka z Filadelfie. Stejně jako Eva sem tato bývalá zubní laborantka následovala manžela, se kterým dlouho žila v USA, kde vychovávali dvě děti. Jednoho dne se rozhodli pohodlí Spojených států s řeckým manželem Kóstasem opustit, aby začali nový život na Kóstově rodném Santoríni. Oba vsadili na restaurační byznys založený na místních surovinách, konkrétně na vyhlášených santorínských rajčátkách. Jsou součástí většiny jejich receptů a pojmenovali po nich i svou restauraci Ntomatini. Leží v jednom ze dvou velkých turistických středisek Périssa přímo u pláže. „Zpočátku to tady bylo drsné, je to velká změna. Hlavně děti si musely zvyknout, ale teď jsme rádi, že tu jsme,“ vypráví nám Lisa, když pojídáme tradiční pokrm, kaši zvanou fava vyrobenou ze žlutého hrachu a olivového oleje ozdobenou kapary a citronem. Zdejší kuchyně v sobě snoubí tradiční řeckou s vlivy italské kuchyně a tureckými prvky. I proto patří santorínská gastronomie k neodolatelným zážitkům. Lisa sází na přírodní suroviny přímo od místních farmářů a pěstitelů, které se snaží s manželem podporovat. „Každý týden se staví a nabídnou nám, co zrovna mají,“ vysvětluje jednoduchý princip obchodu.

Za dobu, co tu žije, si musela zvyknout na to, že Řekové se ničím nestresují a občas jsou při obchodování nespolehliví. A s manželem se museli rozloučit i s mnoha řeckými číšníky, protože neměli dobrou pracovní morálku. Raději teď pracuje v restauraci sama každý den a v sezoně si bere na pomoc studenty. Moře, které má přímou u nosu, si neužije, a když chce jet na větší nákup nebo k lékaři, musí stejně jako Eva až do Athén. Přesto to tady miluje. „Proč?“ ptám se udiveně. „Protože je to prostě nejkrásnější místo na světě.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články