Arabské jaro

20-1.jpg
Vladimír Štědrý, Úterý, 5. dubna 2011
Návod na pochopení toho, co se děje v Arábii, proč se to muselo stát a proč nikdo nemůže vědět, jak to skončí.

Tunisko: prezident na útěku. Egypt: prezident svržen. Jordánsko: padla vláda. Jemen: prezident bude končit. Libye, Sýrie, Bahrajn, Maroko, Alžírsko, Súdán: demonstrace, někdy střelba. Vypadá to jako arabské jaro. Jinak to asi skončit nemohlo. Arabský svět je totiž Jurský park. Vládli či vládnou tam dinosauři -egyptský prezident Husní Mubarak byl u moci třicet let, tuniský bin Alí šestadvacet let, jemenský Alí Abdulláh Salíh dokonce třiatřicet let, rekordmanem je pak libyjský Muammar Kaddáfí dokonce s jednačtyřice­ti lety.

Jejich režimy jsou zkostnatělé a organizace společnosti rovněž. Arábie je to, čemu kulturní antropologie říká typická náčelnická společnost, jakkoli se tváří moderně. Hlava státu je šéf klanu, kolem sebe má družinu mocných, které si kupuje tím, že jim umožňuje podílet se na korupci (většina arabských států s čestnou výjimkou zemí v Zálivu je v žebříčcích korupce až kolem stého místa a výše).

Uplatňování moci bylo dobře vidět na případu Egypta. Tam vládla Mubarakova Národní demokratická strana, která reprezentovala moc na všech úrovních a byla prodlouženou prezidentovou rukou. Její moc od vzniku koncem 70. let nikdo prakticky neohrozil, takže na ni měla monopol, který se zase tolik nelišil od mocenského monopolu stran v bývalém východním bloku. Obrovskou roli ve státě hrála a hraje půlmilionová armáda.

Nejenže se těší všeobecné úctě Egypťanů, pocházeli z ní všichni, kteří byli v Egyptě u moci. Armáda je vlastně stát ve státě, má dokonce továrny na výrobu věcí, které potřebuje. Je rovněž považována za strážkyni egyptského republikánství, protože z ní vzešli důstojníci, kteří v 50. letech svrhli monarchii. Problémem arabských zemí, víceméně s výjimkou ropných monarchií v Perském zálivu, je rovněž ekonomika. Opět je to dobře vidět na Egyptu.

Před časem tam zavedli ekonomické reformy, země vypadala ve statistikách Mezinárodního měnového fondu dobře. Jenže když jste ten bonbon rozbalili, zjistili jste, že většina Egypťanů žije hůř než dřív. Přibylo lidí, kteří se propadli do pásma chudoby. Čtyřicet procent Egypťanů žije za dva dolary na den. Ten svět nebyl pro ně, ale pro ty nahoře. Skutečnou tváří Arábie najednou nejsou skleněná centra metropolí, nýbrž zaprášená tržiště jako před sto lety.

Další věc: z Arábie obvykle vídáme ropná pole a nákupní centra postavená za peníze z ropy. Není divu, nic jiného tam není. Žádný průmysl, který by stál za řeč. Celá Arábie vyrobí méně oceli než Brazílie. Hrubý národní produkt všech arabských zemí dohromady byl před několika lety nižší než HDP Španělska. Araby dávno předběhli Asiaté, a kdyby nebyla ropa, dýchali by jim na záda i lepší Afričané. Saúdská Arábie i se svou ropou je v žebříčku asijských ekonomik až na sedmém místě.

Tohle nebyla žádná budoucnost. Mladých lidí přibývalo, ve většině arabských zemí je zhruba polovina populace mladší než pětadvacet let. Rekordmanem je Jemen, kde jich je 65 procent. Egypt jich má 53 procent. Tahle věková kategorie má velký problém se začleněním do života. Oficiálně je nezaměstnanost v zemi desetiprocentní, skutečnost je však čtyřikrát horší. A polovinu nezaměstnaných tvoří právě mladí. Ventilují tedy svoji frustraci na ulicích. Věří, že změna jim přinese kromě větší svobody hlavně práci a peníze. Je to pro ně důležité, protože bez nich se nemohou například oženit.

Až přijde kocovina

Když sledujete v televizi obrázky demonstrantů v Egyptě i jinde, vidíte něco jiného, než si myslíte. Říkají vám, že demokracie protrhla hráze. Omyl. Oni se chtějí mít hlavně lépe. Jistě, chtějí žít svobodněji, ale to první je naléhavější. Když máte dva dolary na den, principy liberální demokracie jsou vám ukradené. Za takových okolností je revoluce bumerang, který se po čase může obrátit sám proti sobě. Lidé se totiž nebudou mít po revoluci lépe, jak věří. Blízký východ na to jednoduše nemá.

Vezměte si znovu Egypt. Svým způsobem by Mubarak mohl být rád, že to s ním vzalo tenhle konec. Egyptu hrozí hubená léta. Polovina potravin se musí pro jeho 83 milionů obyvatel dovážet, inflace přesahuje deset procent. Navíc ztrácí zdroje tvrdé měny z turistiky tempem asi dvě až tři miliardy dolarů ročně. Žilou mu pustili i piráti, protože kvůli nim klesají příjmy ze Suezského průplavu. Devizové rezervy se scvrkávají, Egypt si nedávno půjčoval peníze od Kuvajtu a podle ekonomů je na pokraji krize. To je společný nápěv pro většinu Arábie.

A k tomu je tam příliš mnoho mladých, kanónenfutr příštích vzpour. Není v silách domácích ekonomik vytvořit pro ně místa. V Egyptě by jich muselo přibýt každý rok 800 000, celý Blízký východ by jich v příštích deseti letech potřeboval sto milionů. To je nemožné. Co ti podruhé zklamaní mladíci udělají, až po revoluční euforii přijde kocovina? Vyjdou znovu do ulic, protože už v tom mají praxi a nic jiného jim vlastně ani nezbývá.

Nikdo nemůže říct, jak to skončí. Staré pořádky však rozhodně končí. I vládcové, kteří přežijí, budou muset povolit uzdu. Ale arabská demokracie je příliš vzdálený sen. Nakonec možná budeme vděční za demokraturu pákistánského střihu, protože ve hře je také islamismus. Může být uhlazený jako v Turecku, ale nevíme, co stojí v knize osudu. Z minulosti však víme, že touhy a složení demonstrantů mohou mít ve finále jen málo společného s tím, kdo nakonec převezme moc.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články