Amazonka: Češi odhalují tajemství největší řeky světa

Vyšlo 16. 8. 2010 · Vydání 2010 / 08
Rubrika Cestopisy · Autor Kamila Šimková-Broulová
Země Peru · Autor fotografií Vladimír Šimek
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Cesta za poznáváním Amazonky začala nedlouho po objevení Nového světa. Bezpočet dobrodruhů se na ni vydávalo, aby o tajemné řece podali fascinující zprávy. Jedním z nich byl i trutnovský rodák Samuel Fritz, který vytvořil první víceméně přesnou mapu celé řeky. Po stopách u nás téměř neznámého misionáře se vydali doumentaristé Kamila Broulová a Vladimír Šimek, jejichž expedice z minulých let přinesly další významné objevy.

Český misionář v Amazonii

„Zatímco jsem ve vsi Yurimaguů, také již zcela zaplavené, pobýval na roštu zhotoveném ze stromové kůry, onemocněl jsem vysokými horečkami a vodnatelností a musel na zmíněném roštu setrvat téměř tři měsíce… Přes den se mi trochu ulevovalo, avšak noci jsem trávil v nepopsatelných horečkách a trpěl nespavostí, způsobenou nejen nemocemi, ale také zvuky, jež vydávali krokodýlové čili ještěři, ohavné nestvůry, které se celou noc potulovaly po vsi… Dříve byli Yurimaguové velmi bojovní a ovládali téměř celou řeku a jejich ženy, jak jsem se dověděl, bojovaly s šípy tak udatně jako muži, takže se domnívám, že právě s nimi se střetl Orellana, a proto dal tomuto veletoku název Amazonka…“

Právě takto si do deníku zapsal své útrapy roku 1689 Samuel Fritz. Jméno tohoto jezuitského misionáře znalo ještě před dvaceti lety asi jen pár historiků zajímajících se o dějiny Nového světa. Přitom by jeho fascinující příběh vydal na pořádně napínavý dobrodružný román či velkofilm podobný slavné Misii režiséra Rolanda Joffého. Ve světě a zejména na západní polokouli je totiž považován za jednoho z největších duchovních dobyvatelů v koloniální historii kontinentu.

Přední ekvádorský historik Octavio Latorre ho dokonce nazývá „gigantem mezi giganty“ a španělský učenec Antonio Astrain o něm prohlásil: „Samuel Fritz, ačkoli v Čechách narozený, učinil toho pro španělskou korunu více než všichni kapitáni a dobyvatelé.“ Přesto odkaz jeho práce duchovní i vědecké zůstal lidem v Česku stejně vzdálený jako samotná oblast uprostřed amazonské džungle. Jsme proto nesmírně vděčni osudu, že nám v jistém okamžiku dopřál poznat jeho životní příběh a my se tak mohli vydat na putování dlouhé bezmála šest tisíc kilometrů v jeho stopách po hladině a březích Amazonky. S expedicemi Hatun Mayu jsme se dostali až k jejím pramenům a seznámili se i s neméně dobrodružným osudem Fritzova převratného kartografického díla.

Z Trutnova mezi „ploché hlavy“

Vše začalo 9. dubna roku 1654, kdy se na severu Čech v jednom z trutnovských domů narodil Samuel Fritz. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil během svých studií na Filozofické fakultě pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, posléze odešel studovat teologii do Olomouce. Tam se také rozhodl pro službu v misiích Jižní Ameriky. Jako neobyčejně nadaný absolvent tak vyměnil slibnou kariéru univerzitního profesora za nepohodlí a strádání, které mu nabízel život mezi indiány. Roku 1683 navždy opustil rodnou vlast, aby se stal misionářem a po zbytek svého života (+1725) žil v amazonské džungli.

Byla mu přidělena provincie Omaguů, jednoho z největších a také nejobávanějších indiánských kmenů na středním toku Amazonky. Portugalci je posměšně nazývali Cambebas či Cangas Pevas čili „ploché hlavy“. Omaguové se skutečně od ostatních tvarem lebky odlišovali a považovali to za svou výsadu, která je nade všechny povyšovala. Oblast Fritzova působení se během následujících bezmála čtyřiceti let rozrostla na území dlouhé více než patnáct set kilometrů mezi amazonskými přítoky Napo a Rio Negro.

Odvážná výprava

Koncem ledna roku 1689 opustil páter Fritz osadu San Joaquín (oficiálně s přídomkem de Omaguas), kterou jako první po svém příchodu do misie založil nedaleko soutoku řek Ucayali a Maraňon, asi 70 km jižně od Iquitos. Chtěl navštívit indiány Yurimaguy žijící při ústí Rio Negro. O tom, že se do své domovské misie vrátí až po bezmála třech letech a co všechno tato cesta přinese a změní v jeho životě, neměl tehdy ani tušení. Kromě mimořádně rozsáhlých povodní, jež v onom roce celou oblast středního toku Amazonky postihly, komplikovala Fritzovu cestu za indiány i náhlá nemoc. Ve svém deníku líčí: „Dali mi pustit žilou na zmírnění horeček a vykuřovat proti vodnatelnosti. Proti ostatním neduhům mi dali jiné léky, ale nejenže se mi nedařilo lépe, nýbrž můj stav se zhoršil víc než kdy jindy. Až do té doby jsem se udržel na nohou, od toho okamžiku jsem však byl nucen nechat se nést v síti, aniž jsem byl schopen udělat krok.“

Svérázná postava Samuela Fritze budila, kdekoli se objevil, velkou pozornost. I když se nedochoval žádný obrázek, žádná podobizna, existuje popis jeho zevnějšku od jistého misionáře. Ten píše, že otec Samuel byl mužem ctihodného vzhledu, velmi vysoký, dokonce uvádí, že mohl měřit až metr devadesát, hubený s nazrzlými vlasy i vousy. Jeho oděv se skládal z krátké sutany do půli nohou utkané z palmového vlákna a z jednoduchých opánků. Vždy s sebou nosil kříž z chonty (palmového stromu). Společně s mimořádným jazykovým nadáním, díky němuž ovládal mnoho amazonských jazyků, byl právě jeho zevnějšek jedinou zbraní, kterou při christianizaci indiánů využíval.

„Jedni mě nazývali světcem a synem Božím, druzí mě měli za ďábla,“ píše sám. Nemocný Fritz nakonec přijal nabídku velitele portugalského oddílu, se kterým se setkal ve vesnici Urubú, a nechal se přivést až do Pará při ústí Amazonky do Atlantiku. Ačkoli se uzdravil během následujících dvou měsíců, čekaly tu na něj, jak sám píše, „strasti krušnější než kterákoli nemoc“. Proti své vůli byl totiž vtažen do vleklého boje mezi Portugalci a Španěly a tehdejší guvernér v Pará dokonce podezíral Fritze coby věrného zastánce španělské monarchie ze špionáže. Teprve na příkaz portugalského krále byl propuštěn a po bezmála dvou letech v zajetí se konečně vydal zpět k Omaguům. Po celou dobu cestu pečlivě zaznamenával, a na konci jeho snažení tak vznikla mapa, k níž s úctou hleděli i pozdější přírodovědci a kartografové a která je považována za vůbec první relativně přesné kartografické dílo zobrazující celý tok řeky od pramene až k jejímu ústí do Atlantiku.

Sotva si dnes, v době nejrůznějších digitálních a laserových přístrojů, dokážeme představit, jak mohl Samuel Fritz vytvořit mapu tak rozsáhlého území jen za použití několika primitivních přístrojů sedě sotva metr nad hladinou ve vratké kánoi. O přesném postupu své geodetické práce se v deníku nezmiňuje, a tak můžeme vycházet jen z toho, které pomůcky byly v té době již k dispozici. Vedle dalekohledu mohl mít sluneční nebo tzv. rovníkové prstencové hodiny, které měřily čas jen asi s pětiminutovou chybou. K měření úhlů dost možná používal záměrné pravítko s kompasem a k určení zeměpisné šířky pak jednoduchý půlkruhový astroláb. Kromě toho měl Fritz zcela jistě k dispozici náčrtky a nejrůznější popisy přítoků a oblastí, kam se sám nedostal, od spolubratrů či indiánů, které posléze začlenil do své mapy. Využil také zobrazení řeky Ucayali od svého věrného přítele a rodáka z Prostějova, misionáře u kmene Cunivů, Jindřicha Václava Richtera.

Průlom v kartografii

Do San Joaquín se Fritz z dlouhé cesty po Amazonce vrátil až v prosinci roku 1691 a záhy se věnoval dokončení své mapy z předem připravených „kousků“, částí mapového podkladu. Rozměry finálního díla jsou úctyhodné: mapa je 126 cm dlouhá a 46 cm široká. Byla namalována na velmi jemném papíře, jehož pravý dolní roh posléze silně poškodili termiti. Grafické měřítko originálu uvádí Fritz ve španělských leguích a odpovídá přibližně zobrazení 1:4 000 000. Zakreslil v ní redukce, misionářské osady, portugalské vojenské pevnosti, nebezpečné úseky na řece, hlavní přítoky, indiánské kmeny a legenda obsahuje i podrobný popis zdejší fauny a flóry.

Slavný francouzský přírodovědec a badatel Charles Marie La Condamine, člen francouzské Akademie věd, byl prvním odborníkem, který rozpoznal a ocenil kvalitu a hodnověrnost Fritzovy mapy a označil ji za „průlom ve vědecké kartografii oblasti Amazonky, a to navzdory některým chybám a nepřesnostem, které obsahuje“. Na mysli měl především dolní část toku, která vykazuje největší chybu. Na Fritzovu obhajobu však nutno uvést hned několik důvodů. Kromě fyzické indispozice způsobené jeho vážnou nemocí a kontrolou portugalských vojáků, kteří s nedůvěrou sledovali jeho počínání při zpáteční cestě z Pará, lze vysvětlit mylné prodloužení dolního toku také absencí spolehlivých metod určování zeměpisné délky.

Naproti tomu ale horní část řeky nakreslil Fritz velmi přesně, třebaže za její pramen chybně označil vysokohorské jezero Lauricocha v Peruánských Andách. La Condamine objevil mapu v Quitu, v archivu jezuitské koleje, když se jako člen zeměměřické komise podílel v roce 1743 právě na měření poledníkového oblouku pro přesné stanovení zeměpisné délky. Francouzský učenec byl Fritzovým dílem natolik uchvácen, že se rozhodl splout Amazonku z Jaén až do Pará a osobně tak její přesnost ověřit. Pomocí tehdejších nejmodernějších metod a pro porovnání zakreslil do své mapy i průběh proudu tečkovanou linií z Fritzova zobrazení. Kromě toho na ní vyznačil vůbec poprvé propojení amazonského povodí s Orinokem známou bifurkací Casiquiare. Charles Marie La Condamine přivezl Fritzovu mapu do Evropy a dne sedmadvacátého prosince roku 1752 ji slavnostně uložil do Královské knihovny v Paříži. T ady by mohl příběh Fritzovy mapy skončit.

Jenže dobrodružství, které ji provázelo od samého vzniku, jako by nebralo konce ani po více než třech staletích, která od jejího dokončení uplynula. La Condamine zprvu uložil mapu do své soukromé knihovny. Dokazuje to razítko jeho bibliotéky i knihovny královské, kam byla později předána. Odtud ji převzalo ministerstvo zahraničních věcí a posléze vrátilo do Francouzské národní knihovny. A právě tam jsme před deseti lety zamířili v naději, že konečně uvidíme Fritzovo dílo na vlastní oči. Do té doby jsme totiž měli možnost studovat jen jeho kopii. Jaké však bylo naše rozčarování, když nám v archivu předložili mapy jiných autorů, kteří jen vycházeli z Fritzova zobrazení Amazonky, patrně v naději, že rozdíl jako laici nepoznáme.

Jenže my jsme z Fritzovy mapy po několika letech studování znali snad každý detail na zobrazeném toku, v legendě i kartuši. Ustrnulý výraz ve tváři správce dával tušit, že něco není v pořádku. Zprvu se nás sice snažil ujistit, že máme před sebou přesně to, co hledáme, ale když jsme se nenechali odbýt, přiznal pravdu. Mapa prý není uložena pod svým inventárním číslem. Je pravděpodobné, že ji nějaký badatel před námi nevrátil zpět na své místo nebo… Jinou variantu sice nahlas nevysloví, ale nejspíše ji, stejně jako my, připouští. Ztratila se nebo byla ukradena! Nevýslovné zklamání, s jakým jsme Paříž opouštěli, mírnila jen naděje, že se mapa, jak správce sliboval, přece jen objeví při další inventuře.

Uplynulo několik dalších let a my se pomalu smiřovali se skutečností, že příběh Fritzovy mapy má snad ze všech možných ten nejsmutnější konec. Pak ale přišla zpráva z Francouzské národní knihovny. Mapa Samuela Fritze se našla! Správce archivu měl pravdu a unikátní dílo se při nedávné revizi skutečně našlo uloženo pod jiným číslem. Dosud jsme pracovali jen s černobílou kopií, kterou jsme ostatně až dosud publikovali nejen v naší knize, ale i ve filmu pro Českou televizi, třebaže jsme věděli, že mapa sama je barevná. Chyběly nám však bližší informace o jejím vybarvení, a tak pohled na Fritzovu mapu poprvé v celé její kráse byl pro nás snad tou největší odměnou.

Tváří v tvář

Měli jsme Fritzovu mapu bezpočtukrát před sebou a dlouhou dobu ji studovali, avšak teprve po návratu z Jižní Ameriky i Paříže, snad proto, že jsme Fritze poznali „tak trochu zblízka“, si Vladimír všiml něčeho, co po celé měsíce unikalo naší pozornosti. Když toho dne v noci dokončoval s kamerou detailní záběry mapy, zůstal najednou v úžasu stát nad obrazem, který se mu v hledáčku naskytl. Najíždí transfokátorem na ještě větší detail a upravuje světla ve studiu. Mystická noční atmosféra popustila uzdu jeho fantazie. Anebo to nebyla fantazie? U horního okraje mapy, nad kartuší, kde je napsáno Fritzovo jméno, se zjevuje jakási tvář, jež plynule přechází do ornamentu ozdobného rámu. Nejedná se o detailní portrét, zdůrazněny jsou především oči… V jejich pohledu je cosi nevyslovitelného. Vladimír ani na chvíli nepochybuje, že se právě setkal s Fritzem „tváří v tvář“ či spíše „z očí do očí“. Nemůžeme pochopitelně nic tvrdit s jistotou, a pokud se mýlíme, snad nám to Fritz odpustí, ale ptáme se: Čí jsou to oči a tvář, když ne otce Samuela? Kdo jiný by měl být zobrazen na mapě, když ne sám její autor? Nikoli však z přehnané pýchy nad vlastními zásluhami, ale proto, aby zdůraznil svou osobní přítomnost na všech částech zakresleného toku.

Horní tok Maraňonu včetně pramenné oblasti v jezeře Lauricocha dokončil Fritz po návratu z audience u místokrále v Limě.

Aby zkrátka nebylo žádných pochyb o pravdivosti výsledku jeho měření a pozorování… Ostatně nejlépe to dokazují slova samotného Samuela Fritze: „Tuto mapu jsem vytvořil k lepšímu poznání a obecnému poučení o velké Amazonce neboli Maraňonu s nemalou námahou a velkou prací, neboť jsem převážnou část jejího toku proplul. Ač se již dnes objevily mnohé další mapy, chci, aniž se někoho dotknu, přece jen říci, že žádná z těchto map není nutně přesná, protože buď měření na této řece nebylo pozorné, nebo nebylo vůbec provedeno, nebo bylo z písemností různých autorů opisováno, což dohromady způsobilo zmatek. Touto novou, objevnou cestou po Amazonce, kterou jsem podnikl a veřejnost s ní seznámil, se nechci chlubit a naznačovat, že tento čin je výsledek jen mojí zásluhy, neboť lze vidět, jak podobná podnikání a důkazy veliké lidské píle se mohou nezdařit nebo být zcela zkresleny tak, že dnes již nikdo nepozná jejich původní smysl. Já tuto mapu zveřejňuji jako dílo Boží prozřetelnosti, která mě, dříve než jsem byl vybrán jako její prostředek, ohrozila smrtelnou chorobou.“

Po Fritzových stopách

Páter Samuel Fritz spolu s přítelem Jindřichem V. Richterem putovali z Prahy až k řece Huallaga celé dva roky. Nám trvala cesta o poznání kratší dobu, jen pouhých pár dní. A zatímco jim tehdy začínala misijní práce mezi indiánskými kmeny a do Evropy se už nikdy nevrátili, nás čekalo několik týdnů dobrodružného pátrání.

Chtěli jsme se vydat na plavbu po proudu Amazonky tak jako Fritz onoho roku 1689 na cestu k Yurimaguům a zjistit, zda přece jen dosud existuje některá ze čtyř desítek vesnic, tzv. redukcí, které u amazonských indiánů založil. Dr. P. Joaquín G. Sanchez, ředitel Centra teologických studií v Amazonii, nás však spolu s kapitánem iquitoského přístavu od tohoto úmyslu zrazovali. Byli přesvědčeni, že již žádná z Fritzových redukcí neexistuje.

Vždyť přece tak obrovský a dynamický fenomén, jakým Amazonka je, neustále přeměňuje okolní krajinu. Pravidelné záplavy spojené se stoupáním hladiny v letním období dešťů o deset i více metrů mají za následek mimořádnou erozivní činnost toku, a tak dnešní tvar koryta už zdaleka není totožný se stavem před třemi sty lety. Na důkaz svých slov nám kapitán ukazuje na leteckých snímcích rozdíl jen během uplynulých deseti let. Dr. Sanchez pak přidává historické argumenty o ničení osad portugalskými vojenskými oddíly. Jakkoli se všechny důvody zdály logické, nenechali jsme se odradit a na dalekou cestu po proudu Amazonky se přece jen vydali.

Ostatně už i peruánské město Yurimaguas, kde jsme naši dlouhou plavbu začali, vzniklo na počátku 18. století zásluhou pátera Fritze. Právě on totiž dokázal tehdy vysvětlit indiánům Yurimaguům, kteří obývali oblast při ústí Rio Negro, nebezpečí, jaké jim pod vládou portugalských conquistadorů hrozí. Přesvědčil je, aby svůj domov opustili. Jedinou možností, jak je zachránit před otroctvím, však bylo přestěhovat je na místo vzdálené od jejich území bezmála čtyři tisíce kilometrů proti proudu. Dnes má město na dvacet tisíc obyvatel a je nejdůležitějším přístavem na řece Huallaga, jednom z největších přítoků Maraňonu.

V přístavu je podobný mumraj jako v každém větším městě v Amazonii. Dokud nejsou lodě naplněné, či spíše přeplněné, nikam se nejede, a tak se i náš plánovaný odjezd o několik dní odložil. Ani údaj s datem a hodinou odjezdu na tabuli není totiž závazný. Záleží jen na kapitánovi, kdo a co se na loď dostane, o všem pochopitelně rozhoduje cena. Zdá se, že i krávy a slepice jsou výhodným převozním artiklem, neboť na přídi už nervózně přešlapuje pět stračen a střecha je do posledního místa zaplněna bednami s ohlušujícím rámusem kdákající drůbeže. Konečně se ozve hlasité zahoukání a čilá posádka odvazuje lana. Vyplouváme…

Hledání původní vesnice

Život vesnic na veliké řece dnes ovlivňuje pravidelná lodní doprava. Umožňuje drobné obchodování a domorodci cestují se svým zbožím na trhy do měst i několik dní. Každá zastávka velké lodě je pro vesničany událostí a pochopitelně příležitostí k výdělku. Naše loď není ještě zcela zaplněna, a tak zastavujeme snad v každé vesnici, abychom doplnili náklad, posádka i cestující se občerstvili, něco prodali a něco jiného nakoupili.

Hlasité troubení už zdaleka upozorňuje, kdy se loď blíží. V tu chvíli většina domorodců vybíhá ze svých chatrčí. Popadne vše, co by cestujícím mohlo přijít k chuti, a běží do přístavu. Nastává zmatek a tlačenice. Kypré indiánky i kluci a děvčata s podnosy na hlavách a na rukou vybíhají po úzkém prkně na palubu a dotěrným voláním nabízejí své zboží. Příď už odráží, když poslední prodejci opouštějí palubu skokem na břeh. Naštěstí jsme loď s dobytkem a slepicemi vyměnili za plavidlo bez zvířecích pasažérů, a tak většinu času během dne trávíme na střeše. Hluk z lodní strojovny, štěbetání cestujících ani zápach z motoru sem nedoléhá a navíc je odtud krásný výhled na okolní břehy porostlé hustým pralesem.

Kromě Fritzových zápisků z deníku máme s sebou také kopii jeho mapy z roku 1691 uloženou v notebooku, neboť práce s mapou tak velikých rozměrů by v těchto podmínkách byla nemožná. Jako cíl naší cesty volíme vesnici Sao Paulo de Olivenca (španělsky San Pablo) na území dnešní Brazílie, asi 400 km od peruánských hranic. Po zvážení všech hydrologických kritérií i historických údajů jsme usoudili, že by totiž právě ona mohla ve zdejších podmínkách přečkat staletí. Podle záznamů víme, že Samuel Fritz založil San Pablo „na vyvýšeném místě pravého břehu Amazonky náležející Omaguům“. Zda původ dnešního Sao Paula skutečně sahá až do období Fritzova působení na Amazonce, uvidíme teprve na místě.

„Naše město nezaložil žádný misionář z Čech, jak říkáte,“ odmítá rezolutně naše tvrzení učitel střední školy v Sčo Paulo de Olivenca a už sahá po knize, aby svá slova doložil. „Podívejte, tady,“ zaboří prst kamsi doprostřed tlustého a pochopitelně portugalsky psaného svazku, „Sčo Paulo založil na konci 17. století misionář ve službách španělského krále Samuel Fritz.“ Málem se nám v tu chvíli podlomila kolena.

Tak přece! Sčo Paulo postavené dobrých 70 metrů nad řekou už více než tři staletí uniká běsnící síle pravidelně rozvodňované řeky a v době koloniálních sporů zjevně odolalo i portugalským vojenským oddílům. Naše pátrání a plavba dlouhá bezmála dva tisíce kilometrů tak nebyly marné. A aby nadšení i dojetí nebylo málo, připravila pro nás skupinka zdejších profesorů překvapení, když nám zazpívali píseň oslavující našeho krajana Samuela Fritze. V sedmdesátých letech minulého století ji složil kněz, který tu vykonával misijní službu. Lidé ji od té doby zpívají při každé slavnostní příležitosti a vůbec jim nevadí, že většina z nich ani netuší, kde se zakladatel jejich městečka narodil.


Úryvky z legendy Fritzovy mapy z roku 1691

  • Tyto řeky Maraňon neboli Amazonas, ač v mylných představách některých autorů viděny jako dvě různé řeky, jsou ve skutečnosti jedna a táž řeka s různými jmény. Pramení na jižním břehu jedné laguny u Huanuco zvané Lauricocha. Teče horami velmi prudce a dostihuje mezi Cajamarkou a Chachapoyas Jaén de Bracamoros. Teprve od přístavu Jaén je splavná.
  • Voda je velice bohatá rybami a poskytuje jeden druh v jiných řekách zřídka viděným, zvaný mořská kráva. Její hlava se velice podobá hlavě krávy, právě tak i tělesné rozměry. Má krom nohou též ruce.
  • Je zde množství želv, a tak velkých, že ty obyčejné váží jeden cintal (100 kg – pozn. autora). V čase nízké vody, kdy vystupují na písčinu, aby zahrabaly svá vejce, jsou v jediné noci v počtu větším než tisíce převráceny a uloveny. Ještěři jsou v těchto řekách velmi četní. Jsou tak žraví, že často napadnou a převrhnou kánoi, indiány odvlekou a sežerou.
  • K nebezpečným úžinám amazonského toku se počítá úžina nad městem Borja, pojmenovaná Pongo. Řeka tam bije s velkou prudkostí proti skalám a tvoří vír, který v době vysoké vody pohlcuje kánoe.
  • Vysoko položená území a pobřežní svahy jsou označeny červenou barvou.
  • Římskými písmeny napsaná jména označují různé národy, které mezi sebou vedou války. Používají kopí a otrávené šípy, chodí nazí a mnozí z nich jsou lidožrouti.

Záhadná tvář

Silueta tváře v horní části kartuše dost možná patří Samueli Fritzovi. Vždyť kdo jiný by měl být zobrazen na této mapě, když ne sám její autor? Nikoli z přehnané pýchy nad vlastními zásluhami, ale proto, aby zdůraznil svou osobní přítomnost na všech částech zakresleného toku. Jiná jeho podoba se nám nezachovala.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.