Aleš Bárta z nemocnice od jezera hrochů

83b.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Úterý, 12. března 2013
Autor fotografií: Martin Novák a archiv Aleše Bárty
Aleš Bárta vybudoval ve spolupráci s humanitární organizací ADRA v africké Keni nemocnici, která úspěšně funguje už sedm let. Oblíbili si ji nejen afričtí pacienti, ale i čeští lékaři a studenti, kteří tu za měsíc získají podle vlastních slov víc zkušeností než za dlouhá léta v českých nemocnicích.

Po návratu ze Šrí Lanky v roce 2005 mě ADRA vyslala do Afriky najít vhodnou lokaci. Projeli jsme spoustu míst, a když jsme zhruba sto kilometrů od Viktoriina jezera přijeli do Itiba, našli jsme, co jsme potřebovali – tři zchátralé stavby, v nichž už jakási „lékařská péče“ probíhala. Pozemek byl ale dost velký a vhodný pro stavbu pořádného zdravotnického zařízení, navíc měl přívod elektřiny. Distrikt, kde se nacházel, byl velmi zalidněný a místní tu trpěli řadou nemocí. Původní vybavení nemocnice bylo ubohé. Měli pár základních prášků, rádoby chirurgický sálek – na stole ležela žiletka, kterou po zákroku opláchli v dešťové vodě, v níž sterilizovali i injekční stříkačky. ADRA tedy vyhlásila sbírku a po roce jsme sehnali dost peněz na zahájení rekonstrukce. V červnu 2006 začala první fáze: zrenovovala se ambulance, lůžková část, laboratoř a chirurgický sál, abychom mohli začít se základní péčí v relativně solidních poměrech. A po třech měsících jsme mohli začít fungovat.

Kolik je na provoz potřeba lékařů a kolik máte personálu?

Itibo má šest stálých zaměstnanců, z toho čtyři zdravotníky. Kromě toho tam ale dvakrát do roka jezdí skupiny mediků. Bereme vždy pět studentů a tři lékaře na jeden měsíc. Osm lidí je maximální kapacita domku, v němž bydlíme. Já sám trávím v Itibu šest měsíců v roce. Lékaři i specialisté sem jezdí v rámci svých dovolených, nanejvýš na měsíc, a i když si musejí vše hradit sami, je mezi nimi i studenty o práci v Africe naštěstí velký zájem.

Co od práce v Keni očekávají? Nepropadají deziluzi?

Často tady čelí problémům a chorobám, které se v Evropě už vůbec nevyskytují, nebo s tak rozvinutým onemocněním, se kterým by se u nás nesetkali. Navíc když pracují v českých nemocnicích, mají k dispozici laboratoře, rentgeny, ultrazvuky, sestry… V Itibu rentgen nemají, laboratoř je velmi skromná, zbývá tedy klasický selský rozum s tím, že diagnózu musejí určit sami v provizorních podmínkách a improvizovat. Často je jen na nich, zda pacient přežije, nebo ne. Pro mediky je to střet s docela jinou realitou. Ve finále se jim pak ani nechce domů, po měsíci si zvyknou na jiný život, jinou mentalitu, větší upřímnost a vděčnost. Tam jsou lidé vděční za jednu tabletku, která jim uleví. I malý plyšák je tu velký poklad. Většina lékařů a studentů tak svoji africkou stáž považuje za obrovskou školu, a jak sami říkají, měsíční praxe v Itibu jim dá víc než několikaletá praxe ve fakultní nemocnici.

Může vás po letech v Itibu ještě z lékařského hlediska něco překvapit?

Určitě, není například výjimkou, že k nám přijde člověk s těžkým rozsáhlým poraněním a my nechápeme, že mu to celé nezhnisalo a že nedostal infekci. Zázrakem také byla například holčička popálená na 60 procentech těla. Dítě k nám přinesli po čtyřech dnech, kdy rány začínaly zapáchat, dívka byla v septickém stavu a vysokých horečkách. Její stav jsme konzultovali s jednotkou ARO v Liberci a podle rad ji začali léčit. Nemohli jsme ji ani uspat, takže vše musela zvládnout jen pod sedativy. Postupně jsme tělo zbavovali mrtvé kůže a každý den ji převazovali. Převazu, který trval i čtyři hodiny, se perfektně zhostili právě medici, a i díky nim se holčička uzdravila.

Čím to, že tak Keňané podceňují zdravotní péči?

Často jim chybí informace, nevědí třeba, proč se zdravotní stav zhoršuje nebo jak ho mohou zhoršit či jaké jsou důsledky některých zranění. Konkrétně rodiče popáleného děvčátka si mysleli, že se popáleniny vyléčí samy.

Všiml jste si nějakých výrazných kulturních rozdílů v chápání světa?

Zjišťoval jsem například, proč si tamní lidé pořizují tolik dětí, když je nedokážou uživit. Odpověď zněla, že část dětí jim zemře, než dospěje, část jich odejde do jiných vesnic či měst, takže potřebují víc dětí, aby některé zůstaly doma a postaraly se o ně ve stáří. Už na začátku svého působení v Itibu jsem se musel naučit do některých věcí nezasahovat. Dříve jsem se hodně rozčiloval kvůli domácímu násilí, dostal jsem ale brzy doporučení, abych si toho nevšímal, že to je jejich tradice, věc rodiny, a že oni si to vyřeší sami. Ani různá napadení, nebo dokonce vraždy policie neřeší, vše je věc rodiny. Nejhorší konflikty vznikají v opilosti. Vůči nám si nikdy nikdo nic nedovolil, ale je pravda, že po setmění se zdržujeme za branami areálu, kde bydlíme.

Jaké úrazy nebo choroby řešíte nejčastěji?

Je to dáno místním stylem života. I sotva chodící dítě už za sebou táhne mačetu. Je to jejich základní pracovní nástroj. Časté jsou tak úrazy, kdy si někdo usekne kus prstu nebo ruky při práci. Poměrně dost úrazů vznikne také při napadení. To tu máme každý druhý den. Důvody jsou různé, nepodařilo se nám například zachránit kluka s dvojnásobným sečným zraněním hlavy. Živil se jako léčitel dobytka, ale v jednom případě selhal a majitel uhynulé krávy jeho neúspěch „vyřešil“ mačetou. Pak také každou chvíli řešíme úrazy na motorkách. S pomocí mikroúvěrů má totiž dnes spousta lidí slabé motorky a mladí kluci fungují jako taxikáři. Když je špatné počasí, snadno dojde na polní cestě k nehodě a my máme dalšího pacienta. Často také řešíme otravy herbicidy nebo insekticidy. Nevím proč, ale lidé se jimi tráví sami. Většinou je najdou příbuzní někde na poli a oni skončí u nás na JIP. Ženy k tomuto druhu sebepoškození přistupují častěji než muži a my se domníváme, že důvodem může být rozšířené domácí násilí. Ale to jsou naše spekulace.

„Z Keni vždy odjíždím naplněný, myslím, že to tak má každý, kdo Itibo navštíví. Většina lékařů se tam pravidelně vrací.“

Jak se vůbec změnilo středisko za dobu vašeho působení?

Když jsem přišel do Itiba, pracovali v zařízení dva tamní lidé, sestra a laborant, a počet pacientů byl 500 za rok. Po rekonstrukci začali přibývat, přijali jsme tedy dalšího zdravotníka a laboranta z řad místních. Dnes máme 12 500 pacientů, což si myslím dokazuje efektivitu projektu. Zvyšuje se i počet vážnějších stavů a úrazů – dříve se k nám nedostávaly případy těžkých ublížení na zdraví či otrav, nyní jich řešíme týdně několik. Potřebovali jsme tedy zvýšit kapacitu lůžek, a tak jsme v loňském roce začali stavět novou budovu, v níž bude víceúčelový operační sál, dvě lůžka intenzivní péče a šestnáct lůžek standardní péče. Stavba je téměř u konce a my nyní sháníme finance na dovybavení. Budeme tak moci hospitalizovat pacienty. Nárůst pacientů si vyžádal i rozšíření péče.

Z čeho je projekt financován? Je lékařská péče dostupná i pro nejchudší?

Jde o rozvojový projekt, a tak jsem původně chtěl, aby péče byla zdarma. To však byla naivní představa. Seběhla by se půlka země a nikdo by z toho nic neměl. Zjistili jsme si ceny v okolních zařízeních a ty naše pak nastavili o dvě třetiny níže. Samozřejmě když Elizabeta, místní sestra znalá poměrů, řekne, že by tihle lidé neměli nic platit, protože se starají o sirotky, neplatí nic nebo jen symbolickou částku, aby péči nebrali jako samozřejmost. Pojištění zde ale celoplošně nefunguje a bez peněz se nikdo pomoci nedočká. Kolikrát jsme vezli pacienta do spádové nemocnice a léčbu uhradili z vlastních zdrojů, protože jsme věděli, že by jinak zemřel. Léčíme za peníze, které máme od dárců, bez ohledu na to, zda pacient na léčbu má, nebo nemá. Naštěstí si to můžeme dovolit.

Na vašich snímcích se často objevuje malá Angela…

Tohle byl první případ svého druhu, se kterým jsem se setkal. V průběhu dne k nám kdosi přinesl asi 2,5letou, těžce podvyživenou holčičku, nechal ji v čekárně a utekl. Začali jsme ji úspěšně léčit, ale současně jsme řešili, co s ní, protože rodinu se nám nepodařilo vypátrat. Naštěstí tehdy naše sestra Elizabeta řekla, že pro ni není problém si dítě vzít do své péče. A tak je s námi Angela pořád.

Velkým hitem jsou dnes adopce na dálku, ale co skutečná adopce, je možná?

Papírová adopce v Keni nefunguje. Snad jen v případě, že si chce dítě adoptovat cizinec, a s tím jsou velké potíže. Je to skoro nemožné, což nechápu. Když jdete večer po velkém městě, uvidíte spoustu sirotků ve zbědovaném stavu, ležících na chodnících na papírových kartonech. Ale kdybyste chtěli jednomu z nich nabídnout lepší život, úřady vám to nedovolí. Dětská prostituce tu bohužel kvete, dítě tu takzvaně „jde za polévku“ a nikomu to nevadí.

Plánujete v budoucnu kliniku přenechat tamním odborníkům?

Určitě, to je náš cíl: zrekonstruovat a předat. Dnes zde působí čtyři velmi šikovní zdravotníci, které průběžně školíme. Jsou velmi zdatní v porodech nebo diagnostice – našinec dlouho přemýšlí nad složitostmi, a oni jen kouknou a vědí, praxe je vycvičila. Dobří jsou i v léčbě malárie, protože dokážou najít kůru stromu, jež obsahuje chinin, a dělají z ní odvary. Předávání zkušeností v některých případech funguje oboustranně.


ADRA V KEŇSKÉM ITIBU

provozuje a postupně rekonstruuje zdravotnické středisko od roku 2006. V současnosti je třeba dovybavit novou budovu lůžkového oddělení a jednotky intenzivní péče a zároveň vzdělávat místní zdravotnický personál.

Zdravotnické středisko Itibo lze podpořit zasláním dárcovské SMS DMS KENA na tel. číslo 87777. SMS stojí 30 Kč, na Itibo poputuje 27 Kč. V případě zaslání SMS ve tvaru DMS ROK KENA se příspěvek automaticky odešle každý měsíc znovu.

Více informací na www.adra.cz/itibo


ALEŠ BÁRTA

(1966)

Narodil se v Pardubicích, kde dlouhá léta pracoval jako zdravotník. Místo svého působení radikálně změnil ve chvíli, kdy odjel na záchrannou misi na Šrí Lanku v roce 2005. Ve stejném roce začal ve spolupráci s humanitární organizací ADRA aktivně připravovat projekt zdravotnického střediska v keňském Itibu, jenž se o rok později úspěšně rozběhl. Dnes působí jako manažer a koordinátor tohoto projektu. V areálu nemocnice v Itibu se natáčel úspěšný film Doktor od jezera hrochů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články