Ajuma: Srdcem v Turkaně

Vyšlo 25. 8. 2010 · Vydání 2010 / 08
Rubrika Cestopisy · Autor Peter Hupka
Země Keňská republika · Autor fotografií Peter Hupka
Nahrávám fotogalerii...

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Vyprahlou půdu keňské oblasti Turkana spaluje slunce. Vítr je žhavý tak jako země pod nohama a zvířený prach mám v očích i pod šaty. Já i má turkanská hostitelka sedíme na korbě oprýskaného pick-upu a míříme do Lodwaru. Děvče v červeném tričku na první pohled nepřipomíná známou osobnost a její příjemné vystupování je na míle vzdálené hvězdným manýrám. Přitom je to světoznámá topmodelka Nancy Ajuma Nasenyana.

Motor auta konečně utichne před shlukem domků na severovýchodním okraji města. Tady bydlí Ajumina rodina. „Žila jsem v New Yorku i ve Švédsku, ale v Turkaně se cítím nejlépe. Nevadí mi zdejší žhavé slunce, hlavně že jsem doma!“ říká Ajuma. Modelingu se věnuje už více než šest let. Poprvé se proslavila na soutěži Miss Tourism Kenya 2003, kde získala titul Miss Nairobi. Tam si jí všimly mnohé renomované agentury a zanedlouho předváděla oblečení spolu s Naomi Campbell a dalšími světoznámými topmodelkami na New York Fashion Week. Ona sama však modeling považuje za práci a doma v Turkaně nemá moc důvodů o ní vyprávět. Tady je sama sebou v kruhu rodiny, na místě, kde se narodila a kde se cítí nejlépe.

Matka a dcera

Ajumina matka Marie je energická žena, která se netají chutí měnit své okolí a pomáhat lidem. Nedaleko svého bydliště vybudovala centrum Nawoitorong, které vzniklo i díky práci turkanských žen. „Máme malířky i tesařky, zednice i řidičky. Všechno jsme si postavily samy, ale dnes zaměstnáváme i dva muže: řidiče a strážce – aby se necítili diskriminovaní,“ usmívá se Marie šibalsky. „V Turkaně mnohé ženy neměly o svých právech ani potuchy. Dnes mohou vlastnit půdu, zúčastňovat se jednání soudů a nebojí se říci svůj názor. Je mi líto, že tak musím mluvit o vlastním národě, ale mnozí naši muži jsou na ženách závislí a nedávné změny v životním stylu z hodně z nich udělaly alkoholiky,“ vysvětluje zdejší poměry.

„Na počátku byla katastrofální sucha, která vyhnala celé rodiny z buše do města. Tradiční systém hodnot se zhroutil, muži přišli o svá stáda a bez nich najednou už nebyli pastýři. Z žen se často staly živitelky rodin. Začaly plést košíky a rohože na prodej nebo obdělávat půdu. Ztráta poslání ve společnosti a hrdosti mnohé nomádské pastýře zlomila. Zatrpkli a rezignovali. Nejčastějšími důsledky tohoto stavu byly rozbroje v rodině, rvačky a znásilňování. A právě tehdy jsme se s mou švédskou přítelkyní rozhodly, že musíme něco podniknout. Vybudovaly jsme proto naše centrum, abychom zlepšily zdejší životní podmínky,“ dodává rezolutně.

Ajuma upoutala pozornost na soutěži Miss Tourism Kenya 2003. Zakrátko už předváděla v New Yorku.

Neoblomný je postoj Marie k čarodějům a mágům. „Jsou to bohatí manipulátoři, kteří kradou majetek a udržují lidi v bludu,“ říká Marie. Její slova jsou bohužel naprosto pravdivá. Čarodějnictví je v Africe velice rozšířeným jevem. Jedinou cestou, jak se z tohoto začarovaného kruhu nevědomosti vymanit, je vzdělání. Toho se naštěstí dostalo i jejím dcerám. Ačkoli někteří senzacechtiví novináři popisovali Ajumu na začátku její kariéry jako „modelku z buše“, ona ve skutečnosti studovala v Nairobi a kromě výborných výsledků ve škole byla i talentovaná běžkyně. I když se vydala jinou cestou než její matka, v jednom jsou si velmi podobné: v cílevědomosti, s jakou kráčejí za splněním svých tužeb.

Odvrácená strana Turkany

Podmínky, ve kterých musí žít obyvatelé venkovských oblastí, můžeme bez přehánění nazvat každodenním bojem o přežití. Typickou malou osadou je Manimanya (čti Manymaňa), která leží asi šedesát kilometrů severovýchodně od Lodwaru. Od břehů jezera Turkana ji dělí tři hodiny namáhavé chůze, k prameni je to „jen“ hodinka. Pro vodu chodí téměř výlučně děti, ačkoli cesta s plnými barely a bandaskami je namáhavá i pro dospělého. Několik desítek litrů ponese dnes do své osady i Ngorocho, který žije v Manimanyi se sestrou babičky Ajumy a s její široce rozvětvenou rodinou. „Máme i pár dívek na vdávání. Může si je vzít za ženu kdokoli, kdo bude mít dost velbloudů, krav, ovcí a koz. Za první manželku se pochopitelně platí více než za ty další,“ vysvětluje Ngorocho, zatímco z jámy vykopané do dna vyschlé řeky nabírá do plastových bandasek kalnou vodu.

Ajumina prateta a její rodina žijí v malé vesnici.

Když je šťastně donese zpátky ke skupině slaměných domů, všichni už nervózně čekají, až na ně přijde řada, a vzápětí už horečnatě hltají zkalenou žlutavou tekutinu. Také v této oblasti zabilo sucho hodně dobytka, a život je tak den ode dne těžší. Kromě rýže a luštěnin, které si sice vesničané mohou koupit v Kalokolu, ale kvůli drahotě si jich mohou dovolit jen málo, tvoří jejich hlavní potravu suché plody palmy Hyphaene coriacea nazývané „engol“. Hierarchii v rodině je možné dobře vypozorovat při podávání číše s vodou. První se napije babička, a až když uhasí žízeň, mohou se napít i děti. Domácí zvířata jsou poslední, na koho se dostane.

Znát svou cenu

V tichu podvečera se obyvatelé domu pomalu stěhují na čerstvý vzduch do zahrady. Horko postupně opadává a oblohu zaplňují drobné hvězdy. Celá rodina relaxuje a okusuje suché plody engol. Ty jsou chutným a výživným doplňkem stravy a pro obyvatele buše představují často jediné jídlo. Po večeři se všichni s chutí uloží na vyhřátou půdu pod širým nebem. Jako postel poslouží rohože nebo vysušené kůže a místo peřiny lehká deka. Pohled k nebi předčí romantiku nejkrásnějšího stropu luxusního apartmá.

Debatujeme s Ajumou, když se rozhovor náhle zvrtne na modelky ze zemí střední a východní Evropy. Na ně má mladá Turkanka naprosto jednoznačný názor: „Nevím, proč jsou ty dívky tak strašlivě namyšlené. Já jsem si většinou našla kamarádky mezi děvčaty z Itálie nebo ze Španělska. Vždycky byly milé, moc hodné a společenské. Oproti tomu Rusky, Ukrajinky, Češky nebo Slovenky se ze zásady baví jen mezi sebou, anglicky často ani pořádně neumějí nebo umět nechtějí,“ líčí mi rozhorleně. „Hodně z nich se navíc chová tak lacině… Jako by neznaly cenu své práce nebo -a to je mnohem horší – sama sebe jako ženy.“*


Dvě jména

Turkanské děti mají kromě příjmení zpravidla další dvě jména: domorodé a západní, které někdy označují jako křestní. Domorodé jméno je často spojené s místem nebo s okolnostmi narození, takže po ulicích běhají celé houfy chlapců jménem Ekai, což znamená v turkanštině dům, a děvčat jménem Ajuma (Adžuma), což je označení pátku. Příčina je jednoduchá: Ekaiové se narodili v domě a Ajumy v pátek. O hodně exotičtěji zní kupříkladu jméno Ngorocho, které nosí například jeden z bratranců Ajumy. Znamená „povstání“ a dává najevo, že mladík se narodil v krušných časech.

Drsný kraj, drsný slovník

Lodwar je centrální a největší město regionu Turkana, který tvoří severozápadní cíp Keňské republiky. Navzdory ohromné rozloze 77 000 km2 má jen něco málo přes 450 000 obyvatel. Příčinou řídkého osídlení je extrémní sucho a tvrdé životní podmínky. Možná i proto jsou lidé v Turkaně na první pohled často drsní a nevlídní. Podobný je i jejich slovník, který neplýtvá zbytečnými výrazy – na slůvka jako „prosím“ či „děkuji“ byste tady čekali marně. „Nahrazují je fráze jako například ,cítím se dobře‘. To je maximum vděku, jakého se tu dá dosáhnout,“ vysvětlil mi můj kamarád, francouzský geolog Cédric.

Pro zobrazení mapy si prosím zapněte JavaScript.