Afghánské cyklistky: královny silnic všemu navzdory

afg cyklis.jpg
Dalibor Demel, Středa, 16. března 2016
Členky afghánského reprezentačního týmu ženské silniční cyklistiky nešlapou jen proti kopcům a větru, ale i předsudkům okolí.

Marjan „Mariam“ Sadequi během tréninku vedla týmový peloton venkovskou asfaltkou. V zemi, kde respektování lidských práv zrovna nepatří k oblíbeným koníčkům tradicmilovných obyvatel, se při takové projížďce může stát cokoli.

Někdo zatroubí na znamení podpory, jiný má na muslimské ženy v sedlech jiný názor a taky potřebu adekvátně ho vyjádřit. Marjan a její kamarádky dojela skupina mužů na motorkách, chvíli je poměrně drsně vzdělávali v tom, jak by se ženy měly správně chovat – a pak se ten nejstatečnější navezl do Marjan nejen slovně, ale i s celou motorkou. Když po chvilce ostatní členky týmu křísily Marjan z bezvědomí v příkopu, nevypadalo to s jejich účastí na Asijských cyklohrách v Indii nijak dobře.

Překážky motivují

Jenže Marjan Sadequi se zvládla z nemocnice vrátit včas a afghánská vlajka tak na mezinárodním ženském sportovním kolbišti zavlála vůbec poprvé. Její tým sice skončil poslední, ale vzhledem k tréninkovým podmínkám byl zázrak už sama účast. „Nejhorší je, že nemůžeme kvůli bezpečnosti pořádně trénovat,“ podotýká k tomu Mazúma Alizada. „Jestli to bude takhle pokračovat, neuděláme žádný pokrok. Většina Afghánců si myslí, že cyklistky jsou hříšnice. Jednou jsme trénovali venku a zrovna zaznělo svolávání k modlitbám.

Z auta se vyklonil chlap a křičel: Hanba, ať se stydíme, že se máme modlit… Z jeho pohledu jsme právě páchaly hřích.“ Frozan Rasúli si zase od šéfa cyklistické federace vyslechla, že je příliš tlustá, než aby mohla jezdit na kole. „Dokázala jsem, že můžu, a ten výrok mě motivoval tak, že jsem teď v týmu dvojka.

Jízda na kole mi dává energii. Má sílu změnit obecný názor, že jediné místo pro ženu je doma s dětmi a u sporáku. Cyklistiku prostě miluju. Když držím řídítka, cítím se jako královna silnice.“

MUSLIMKY V POHYBU

  • Afghánský Ženský cyklistický tým se sídlem v Kábulu vznikl v roce 1986. Jeho činnost mařila nejprve sovětská invaze a pak konzervativní zákony Tálibánu.
  • Dcera Abdula Sediqa, tehdejšího kouče Afghánské národní cyklistické federace, se v roce 2011 otce zeptala, jestli by mohla jezdit na kole. Sediq ji podpořil a znovu vybudoval tým ženských cyklistek.
  • Počet sportovkyň se pohyboval mezi deseti a čtyřiceti a všechny jeho členky žily v Kábulu, který se vymykal z venkovského náboženského konzervatismu.
  • Aby se cyklistky během tréninků vyhnuly nežádoucí pozornosti, musely zapomenout na přiléhavé dresy. Vyměnily je za kalhoty, volné košile a pod helmou nosí hidžáb. Dnes je v afghánském ženském cyklistickém týmu kolem dvanácti jezdkyň a jsou to prakticky jediné Afghánky, které jezdí na kole.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články