3 otázky pro Jaroslava Jindru, autora reportáže o krokodýlech
1. Jak jste se dostal k focení?
Už jako teenager jsem v 80. letech vyhledával různá dobrodružství, v počátku horolezectví a parašutismus. V tom věku se chce každý pochlubit svým vrstevníkům, a tak se koupě sovětského fotoaparátu Lomo za nějakých 150 Kč nabízela sama. Časem jsem pochopil, že pro mne fotoaparát není jen prostředkem k zaznamenání prožitku, ale dalším smyslem vnímání světa, začal jsem vyhledávat zvláštní situace a experimentovat.
2. Co považujete za svůj dosud nejextrémnější zážitek?
Záleží, z jakého hlediska bychom extrém posuzovali. Pokud z pozice možné ztráty života, pak největší pitomost jsem udělal před 10 lety při potápění, kdy jsem šel do 81 m na stlačený vzduch. Hned na druhé místo bych dal sólový prostup Verdonským kaňonem. Za obojí bych zasloužil pár facek. Ale adrenalinových situací bylo víc, od base jumpingových dobrodružství po práci v oblastech postižených válečným konfliktem.
3. A s tím souvisí i poslední otázka – co byste už nikdy v životě nechtěl vidět, a co naopak ano?
Asi bych neodmítl nabídku na práci v konfliktní oblasti, stále je to pro mne velké lákadlo. Ale například práce v Iráku se od roku 2003 značně změnila a stala se skutečně nebezpečnou. Na počátku se domníváte, že vám se nic stát nemůže. Když ve vaší blízkosti přijde o život pár lidí, které jste znali, napadne vás, že by se to mohlo stát i vám. Nakonec je vám jasné, že je jen otázka času, kdy los padne na vaši hlavu. Kdo se vůbec nebojí, je blázen a nemá dlouhou životnost, strach vás na druhou stranu nesmí svazovat. Rád bych se třeba podíval do Afghánistánu na práci českých vojáků. Zatím není místo, kam bych za žádnou cenu jet nechtěl, i když upřímně řečeno s prací forenzního fotografa po tsunami v Thajsku jsem se srovnával dlouho.
