Lidé a Země

1. Získala jste renomé jako fotografka projektů UNICEF, což obnášelo často velmi depresivní scény. Jak jste se s nimi vyrovnávala?

Myslím si, že se s tím člověk nikdy úplně nevyrovná. Postupem času do sebe nasává víc a víc depresivních situací a zážitků, kterých jsou země, kde působí UNICEF, většinou plné. A najednou se celý svět jeví úplně jinak než předtím, než ty hrůzy viděl a zažil.

2. Jaké bylo oproti tomu focení v Mexiku?

V Mexiku to bylo jako procházka růžovým sadem, hlavně proto, že jsem se tam víc soustředila na tradice a festivaly, které mne naprosto fascinují. Je to snad jediná země na světě, kde se tradice dodržují. Nějaký svátek se prý slaví každý den v roce.

3. S jakou zemí máte spojený nejsilnější fotografický zážitek?

Bohužel je to zážitek negativní – v roce 1994 jsem fotografovala v Gomě, v Demokratické republice Kongo. Bylo to v době, kdy po genocidě ve Rwandě přešlo asi milion rwandských uprchlíků hranice a usadilo se na lávové půdě kolem asi stokilometrového úseku silnice. Propukla tam epidemie cholery, lidé umírali na vysílení a různé nemoci a pro mne to byla hrůza všech hrůz, jako apokalypsa z Bible. Bylo to jako strašný sen, ze kterého se brzy probudím. Ale sen to nebyl.