3 otázky pro Alenu Žákovskou a Milana Daňka
Alena Žákovská a Milan Daňka se vypravili do Konga za Bambutii. Ačkoli odpovídali jednotlivě, jejich odpovědi se překvapivě shodovaly, takže skoro ani nebylo potřeba psát dvojrozhovor.
Co vás v Kongu nejvíce překvapilo?
Že tam nejsou ptáci. Že nás tam buzerovali úředníci, tahali z nás peníze, určovali, co můžeme a nesmíme dělat, že nás ohrožovali opilí vojáci… to se dalo od této rozvrácené země čekat, ale ti ptáci… Poslední z nich na hraniční čáře mezi Ugandou a Kongem. A zase první tam, kde začíná Uganda. Ti, co se odvážili dál, byli snědeni. V Kongu se střílí po všem, co by se dalo sníst.
Napadlo vás, že byste se z této neklidné oblasti také nemuseli vrátit?
Tentokrát těch rizik bylo opravdu bezpočet. Nebáli jsme se o život. Tam platí jiná pravidla. Lidský život není ta nejvyšší cena. Běloch má ale cenu jen živý, protože je zdrojem peněz. Nejvíc jsme se báli, že se nepodaří vyvézt ven filmovou a fotografickou dokumentaci. Naštěstí nám jeden český odborník ve službách mírové mise MONUC pomohl a vymezil pro nás relativně bezpečnou oblast pohybu. I tak byly problémy. Ano, napadlo nás, že jsme se nemuseli vrátit, mnohokrát. Alena: Mě například ve chvíli, když jeden mladík začal po nás loudit peníze tak provokativně, že vlastně nepřímo podněcoval ostatní cestující k našemu odstranění. Z toho auta se nedalo utéct.
Myslíte si, že si sami Bambutiové uvědomují, jaká jim hrozí zkáza?
Tohle je složitá otázka už z pohledu, jakou zkázu máte na mysli. Všichni lidé v Kongu si uvědomují hrozbu války. Ta je dosud tak tíživá, že možná ani nepřemýšlejí, jaké další hrozby přijdou, až tohle nebezpečí pomine. Alena: Bambutiové se dokážou přizpůsobit přírodním podmínkám i společenské přeměně. Válka vyhubila zvěř v jejich okolí, založili tedy políčka, přestali kočovat. Začínají chodit do škol, pracovat ve vesnici, městě. Oblékají se do šatů, modlí se, žení se v kostele, dovedou utratit své peníze. Až zmizí prales, nezemřou hlady. Jejich způsob života se sice změní, ale zůstanou tu dál.
